Můj odpočinkový rok: Výborná kniha, u které si ale neodpočinete
Jako naši dubnovou knihu Čtenářského klubu jsme vybrali světovou senzaci Můj odpočinkový rok Ottessy Moshfegh. Knížka ale není po světě jen milovaná, najdou se i čtenáři, kteří ji hodnotí velmi negativně. Pro vlastní obrázek jsme si ji přečetli a jak se nám líbila se dozvíte v této recenzi.
Ottessa Charlotte Moshfegh, oceňovaná americká autorka, má na kontě hned několik úspěšných knih. Mezi ty nejvýraznější patří třebas její vhled do mysli sociopatky, Eileen, nebo román Lapvona zasazený netypicky do středověku. A potom právě Můj odpočinkový rok.
Kniha Můj odpočinkový rok, známější pod svým originálním názvem My Year of Rest and Relaxation, je v jádru pohledem do nitra mladé ženy, která se snaží čelit svému smutku a depresi a sahá přitom po drastických prostředcích. Naše bezejmenná vypravěčka je zvenčí po všech směrech privilegovaná – vzdělaná, blond, štíhlá, vysoká, krásná, aniž by se o to musela snažit – a je si toho vědoma. Přesto se ale vzhledem ke svému hlubokému traumatu, nedostatku lásky rozhodne po jeden rok “hibernovat” ve svém bytě a probudit se do světa, který jí bude dávat smysl, ve kterém najde svoje místo.
V příběhu jsme svědky spousty manipulace, postav misogynních mužů, duševních onemocnění. Možná vás teď napadá “Proč ta holka prostě nezajde na terapii?” Zajde. A její terapeutka/psychiatrička je asi nejbizarnější postavou celé knihy. Péči o svou klientku oklešťuje na dopování prášky, uvěření jakékoli historce, které vyslechne. To a její celková absence zájmu a empatie čtenáři vnukne myšlenku, že je možná ještě odtrženější od reality než vypravěčka.
Jak jsem už naťukla, na knihu nejsou pouze pozitivní ohlasy. Tak jako u spousty výborných knih, které vás nutí se skutečně zamyslet, je několik způsobů, jak tenhle příběh číst. Moshfegh je někdy vytýkáno, že tzv. „glamorizuje” mentální onemocnění, na internetu je jev známý taky jako „sad girl syndrome”, syndrom smutné holky, který přesně ukazuje boje s depresí a dalšími nemocemi jako něco, co dělá z krásné ženy ještě navíc zajímavou, dodává jí to hloubku. Na druhou stranu se ale autorce nedá upřít, že by se vyhýbala stinným stránkám takových stavů – zvracení, pocení, absence osobní hygieny jsou jen začátkem seznamu, který by byl bohatý o většinu tělesných tekutin.
Ač by se mohlo zdát, že kniha je „o ničem”, když vypravěčka pomocí všemožných farmak stále spí, děje se toho v knize vlastně hrozně moc. Čtenáři také často reflektují misogynii některých postav a vypravěččiny vztahy celkově. Ve chvílích jejího vědomí se dozvídáme o jejím problematickém dětství, psychicky nemocné matce a smrtích jejích rodičů. Dozvídáme se o jejím vztahu s mužem Trevorem, který byl po všech stránkách toxický a musím přiznat, že na Trevora jsem ve svých poznámkách utrousila pár sprostých slov (mimochodem, píšete taky do knih?). A v neposlední řadě vztah s její jedinou kamarádkou Revou, která také nemá vyřešený vztah sama se sebou, jak jinak.
A i když já knihu adoruju, neodpustím si pár varování – knížka obsahuje náhled do temné duše, ke které budete pravděpodobně přitahováni. Knížka detailně popisuje prášky, které vypravěčka užívá a co se jí po nich děje. Uvažte, jestli je teď pro vás správný čas knížku číst. Pokud myslíte, že by u vás mohla probouzet nehezké myšlenky, klidně ji přeskočte, třeba na ni bude někdy lepší čas.
