Roky: Memoár nobelistky Annie Ernaux, který stojí za přečtení

Známá francouzská autorka Annie Ernaux je známá svými tenoučkými autofikčními knihami, které ale dodnes bohužel nebyly přeloženy do češtiny. Sama jsem četla jen dvě v anglickém překladu – Happening a Simple Passion. A obě byly výborné! Když jsem zaznamenala, že nakladatelství Host vydává v češtině její nejobsáhlejší knihu Roky, která je zároveň její nejosobnější, neváhala jsem ani chvilku a musela jsem po ní sáhnout.

Nebudu vás dlouho napínat, byla jsem naprosto uchvácená. Skrze svůj (autofikční) osobní příběh Ernaux popisuje nálady ve společnosti, zejména samozřejmě ve Francii, mezi lety 1940 (rok jejího narození) a 2006. Popisuje svoje vzpomínky, útržky informací a konverzací, mluví o knihách, filmech, písničkách, které v danou dobu frčely. Kniha je zcela unikátní v tom, že ač není ilustrovaná a neobsahuje jediný obrázek, měla jsem při čtení často pocit, jako bych listovala fotoalbem – Annie v textu často popisuje fotografie, jak lidé (zejména ona) vypadali, co měli na sobě, čtenář má dojem, že ví, jak voněl vzduch, když byly fotografie pořízeny.

Kromě těchhle povrchnějších aspektů života se Ernaux s aktivismem sobě vlastním samozřejmě věnuje i palčivějším společenským tématům, která byla skrz 20. století čím dál více vidět. Například se jedná o témata ženské rovnoprávnosti, otázka práva na tělesnou autonomii a potratů, sexuální revoluce v druhé polovině století a její paradoxy a tabu, antikoncepce a také rychlé šíření viru HIV, kterému dlouho společnost nerozuměla. Zajímavé také bylo sledovat pohled Francouzky, která sledovala rozpad komunistických režimů na východ od ní, pád železné opony a jak obyvatelé východnějších států, i Československa, vnímají svou nově nabytou svobodu, jak cestují, jak jsou v tomhle novém velkém světě lehce ztraceni.

Je důležité podotknout, že Ernaux knihu vydala ve svých osmašedesáti letech. Ač je sama liberálkou, její věk se podepisuje na jejím vnímání světa, což sama tematizuje – jistá bezmoc, když přestáváte rozumět například novým technologiím – tedy, novým v roce 2006, pro dnešního čtenáře jsou už spíše úsměvné. Stejně tak myslím, že knihu bude každý čtenář číst úplně jinak. A to nejen co se věku čtenáře týče. Každý bude vnímat jiné téma jako to podstatné, Ernaux události povětšinou nehodnotí. I když se jedná o svého typu memoár, nechává hodnocení na čtenáři.

Knihu doporučuju k přečtení úplně všem, kteří by si rádi udělali vlastní obrázek o autorčině tvorbě. Upozorňuju jen, že se nejedná o jednohubku – knížka má pomalejší tempo, žádá si svůj čas, soustředění a její tempo je celkově pomalejší. O to víc se mnou knížka zůstala a pořád ve mně rezonuje.