3 důvody proč stále čteme Pýchu a předsudek
„Světem panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž, který má slušné jmění, se neobejde bez ženušky.“
Jedna z nejznámějších vět anglické literatury uvozuje román, o kterém už někdy slyšel i ten nejmenší literární nadšenec - Pýchu a předsudek. Dílo, které naskočí do hlavy každému, kdo jenom zaslechne jméno Jane Austenová.
Proč tomu tak je? Jak je možné, že romance napsaná na začátku 19. století, soustředící se na něco pro nás tak vzdáleného jako jsou schopnosti mladých dam hrát na pianoforte a ochota mladých mužů po demonstraci těchto dovedností poklekat na jedno koleno a vyznávat se ze svých citů, v nás stále rezonuje dodnes? Přesně s tím jsme si lámali hlavou, až jsme přišli se třemi hlavními důvody, proč zrovna tahle kniha přetrvává.
Na první pohled může zápletka Pýchy a předsudku působit jako stará dobrá ohraná písnička. Slečna z lepší rodiny potká na plese mladého muže z mnohem lepší rodiny a ani trochu si nepadnou do noty. Už víte, kam to směřuje, a ani to nepotřebujete číst? Nejdřív k neporozumění, pak k pohrdání, potom k vyjasnění a na konci k lásce, která hory přenáší? Máte pravdu!
A pokud patříte k romantickým duším, tohle je přesně to, co od knihy chcete. Romanci, u které bude rovnou jasné, že dobře dopadne a že přes všechny peripetie i nástrahy dojde ten okouzlující pár do svého štastně až na věky. Pýchu a předsudek stále čteme, protože je nefalšovanou pohádkou, na jejíchž stránkách nalezneme svůj vytoužený únik z reality. Zároveň je ale něčím mnohem víc.
Jane Austenová svoje nejznámější dílo totiž rozhodně nenapsala jako čistokrevnou pohádku. Za jednotlivými slovy a důmyslně poskládanými větami najdeme obraz počátku 19. století očima autorky, která nebyla slepá k jeho neduhům. Místo toho, aby je všechny vyjmenovala, ukryla je do chování a slov svých postav a nechala tak čtenáře se smyslem pro ironii, aby se při čtení bavili jejich odkrýváním. Její charaktery tedy nejsou jednoduchým pohádkovým ztělesněním dokonalosti, jsou komplexními propracovanými jedinci s plejádou chyb, z nichž většinu najdeme i u našich současníků. Věříme tomu, že každý z nás už někdy potkal nějakou paní Bennetovou nebo George Wickhama… A že to nebylo to nejlepší setkání našich životů.
Pýchu a předsudek stále čteme, protože je satirickým obrazem lidství, které je naší každodenní realitou, i když v trochu jiných kulisách.
S čistým svědomím můžeme říct, že Jane Austenová byla mistryní skrytých pošťouchnutí a jemných náznaků, a to nejen v kritické rovině, ale i v té opačné. Své hlavní hrdince, Elizabeth Bennetové, propůjčila charakter, důvtip a humor, který z ní vytvořil jednu z nejoblíbenějších postav vůbec – a zároveň ji učinil součástí debat ve feministických kruzích. Druhá nejstarší ze sester Bennetových je jednou z prvních romantických hrdinek, která si dovolí odmítnout nabídku k sňatku (a to dokonce dvakrát), nenechá si mluvit do toho, koho miluje, ani čemu se bude smát a celistvostí svého charakteru drze nabourává tehdejší konvence. Měla by se učit na pianoforte, ne se toulat po loukách! Díky svojí vykreslené povaze je Elizabeth současnější, než někteří naši současníci.
Pýchu a předsudek stále čteme, protože ukazuje sebevědomí tam, kde ho nikdo nečeká.
O tom, jak velkou stopu Pýcha a předsusek stále zanechává ve svých čtenářích, svědčí i to, že se od roku 1938 dočkala celkem devíti filmových (a seriálových) adaptací, z nichž nejznámější je film z roku 2005 s Keirou Knightley a seriálové zpracování z roku 1995 s Colinem Firthem. Zatím poslední adaptace vznikla v roce 2016 pod názvem Pýcha, předsudek a zombie, už podle názvu si ale dovolíme tvrdit, že se od své předlohy tematicky poněkud odvrací.
Pokud ještě nepatříte mezi nadšené fanoušky Jane Austenové, berte tenhle článek jako znamení, že nastal čas na to se zamilovat. A jestli už máte Pýchu a předsudek za sebou a toužíte po něčem podobném, nebojte se sáhnout po jiné z Austenovek nebo po současnějších Kronikách prachu od Lin Riny.
