Anatomie rodu: Strhující románová mozaika
Poslední dobou se se skvělými knižními novinkami doslova roztrhl pytel, proto není divu, že ne každé se může dostat stejně intenzivní pozornosti. Zdá se nám, že novému Mawerovi se jí tolik nedostává - a je to škoda, tak to pojďme napravit a něco si o knize povědět!
Simon Mawer, britský autor, který začal beletrii publikovat až na prahu čtyřicítky, je v českých končinách dobře známým spisovatelem především díky svému Skleněnému pokoji. Román inspirovaný skutečným osudem vily Tugendhat, který na příběhu majitelů vily zrcadlí tragédii celého českého národa, se dočkal i filmové adaptace a je nepochybně Mawerovým nejúspěšnějším dílem. Vlažnějšího, ale pořád kladného přijetí se v Česku dočkaly i jeho další knihy. Tou nejnovější je Anatomie rodu, která vyšla poprvé loni, letos u nás v překladu Lukáše Nováka.
Vzala jsem knihu do ruky náhodou, byť mě osobně Skleněný pokoj bavil velmi, další tvorbu Mawera jsem nesledovala a Anatomii rodu neměla v plánu číst. Stačilo ji ale jen trochu prolistovat, aby mě věty na stránkách zaujaly a do příběhu jsem se ponořila tak, že jsem první večer skoro na jeden nádech přečetla polovinu knihy. Čtivost, dostupnost a brilantní úvod do příběhu se Mawerovi nedá upřít.
Nejzajímavější na knize je nepochybně fakt, odkud Mawer bere inspiraci – rozhodl se totiž vzít kusé informace o svých předcích z kronik a úředních záznamů a uvinout kolem nich síť vymyšleného příběhu, který se jen sem tam opírá o skutečná fakta. Vznikla tak strhující románová mozaika, ve které dostávají hlas obyčejní lidé z 19. století – nikoliv monarchové, šlechtici, vědci, bohatí lidé, kdepak; sledujeme třeba osudy sirotka ze Suffolku, švadleny z Londýna, čteme o vojákovi, který se žení před vypuknutím krymské války.
Kdyby mi tohle někdo představil dopředu, nejsem si jistá, jestli bych po Anatomii rodu s nadšením sáhla, teď ale s upřímnou radostí doporučuju knížku každému, kdo baží po příbězích obyčejných lidských osudů, které se odehrávají na uprostřed století páry. Nejsem si jistá, jestli je to automaticky to správné čtení pro milovníky a milovnice Skleněného pokoje; Anatomie rodu jde víc po povrchu, není to tak intimní a křehké čtení, má v sobě víc chytlavosti a napětí. Spíš bych ji namířila kupříkladu na čtenáře a čtenářky Karin Lednické a jejího Šikmého kostela – byť Anatomii rodu nepropojuje jedno stěžejní téma nebo tragédie, v těch “obyčejných osudech” vidím daleko víc spojitosti právě se Šikmým kostelem než se Skleněným pokojem.
