Vzpomínky na něj: Colleen Hoover opět nezklamala
Milujete Colleen Hoover, ale bojíte se, abyste si od její nejnovější knížky neslibovali příliš? V tom případě můžete v klídku vydechnout. Ač je to k nevíře, románem Vzpomínky na něj oblíbená autorka nejenže svou laťku nesnížila, ale zdá se, že ji dokonce poposunula zase o kousínek výš.
Colleen Hoover je (nejen) u nás velice oblíbenou autorkou a píše naprosto skvěle. Z jejího pera pochází takové lahůdky, jakými jsou například romány Námi to končí, Kosti v srdci nebo 9. listopad. Tahle americká spisovatelka se ve svých textech dotýká vážných psychologických témat, která dokáže rafinovaně podtrhnout emotivními dějovými obrysy.
Já osobně jsem od Colleen Hoover nečetla všechno (vlastně jsem zatím jen na třech knížkách) a když řeknu, že Vzpomínky na něj se mi doposud líbily nejvíc, je jasné, že se neodpichuju od úplně reprezentativního vzorku. Proto dodávám, že podobný pocit se mnou sdílejí i čtenáři na knižních databázích – také u nich totiž v rámci autorčiny tvorby právě tahle novinka momentálně vítězí.
Hned zkraje bude dobré upozornit na to, že dějová linie knihy Vzpomínky na něj je spíše pozvolná – těžištěm je v tomto případě vnitřní svět postav, a nikoli ten vnější. Největší prostor je přitom věnován dvěma lidem: Kenně, která se po pěti letech vrací z vězení za neúmyslné zabití svého přítele, a majiteli místního baru, Ledgerovi. Hybatelkou děje je pak touha protagonistky setkat se se svou čtyřletou dcerou, kterou od porodu neviděla.
Jedná se tedy o emotivní text. Hluboce emotivní, nutno podotknout. Nejen, že si autorka vyhrála s vykreslením úzkostných pocitů všech zúčastněných, ale hlavně do popředí románu umístila nedobrovolné rozloučení matky s novorozenětem. A to je prostě silné kafe.
Kromě toho román klade čtenáři důležité otázky. Co všechno se dá odpustit, a co už ne? Do jaké míry je možné „viníka“ zatracovat, když ve skutečnosti neznáme jeho perspektivu a motivy? Co když je nakonec všechno jinak? Tahle knížka zkrátka úžasně čtivou formou bojuje proti předsudkům a ve čtenáři chtě nechtě probouzí obří vlnu empatie.
Myslím si, že knížka Vzpomínky na něj sedne hlavně lidem, kteří se rádi pitvají v psychologických nuancích. Vzhledem k její mimořádné čtivosti a emotivnímu tématu si nicméně i tak troufám tvrdit, že si ji právem oblíbí i daleko širší okruh čtenářů. Přidáte se k nim?
