Tichý nájemník: Berme generaci Z vážně, nejsou to „sněhové vločky“

Zuzana Dostálová patří k našim oblíbeným českým autorkám už od jejích prvotin Proč všichni odcházejí, které loni vyšlo v novém vydání vizuálně ladícím k jejím novějším knihám, nebo Johana, kterou napsala společně s Pavlou Horákovou a Alenou Scheinostovou.

V novince Tichý nájemník nám autorka předestírá příběh jedné obyčejné rodiny, která na vnější pozorovatele a možná i na některé členy rodiny může působit harmonicky. Sledujeme čtrnáctiletou Ester, která žije s mámou a tátou a chystá se na přijímací zkoušky na střední uměleckou školu. Žije v domě se zahradou, má milující prarodiče i spoustu kamarádů. Ester tak zdánlivě nic nechybí. 

Již v předchozím románu Soběstačný pracovala Dostálová s dětskou linkou, kde jsme sledovali jedenáctiletého Štěpána a jeho těžké dospívání. Už tam silně rezonovala aktuální společenská témata. Autorka v několika rozhovorech uvedla, že má dětské hrdiny ráda a je to pro ni osvobozující, protože děti nejsou záludné, manipulativní a nehledají cestu, jak se z něčeho za každou cenu vylhat. Jsou to pro ni čisté duše.

Tu naši čistou duši, Ester, však ubíjí máminy neustálé komentáře, chybějící komunikace, určitá bariéra se vůbec oběma rodičům svěřovat, strach z přijímacích zkoušek, vlastní nejistoty. A celé rodině nepřidala ani péče o nemohoucího dědečka, kterého si k sobě nastěhovali. Dostálová tu perfektně vykresluje postupně narůstající strach, zda je dostatečně chytrá, krásná, zda ji mají rodiče vůbec rádi. Proč se její nejlepší kamarádka teď baví víc s někým jiným? Co s ní bude, pokud se nedostane na střední školu? A co s ní bude, pokud se dostane a bude se muset bavit s úplně cizími lidmi? A kam vlastně spěje celý náš svět? Klimatické změny, globální oteplování, znečištění ovzduší?

Jediným řešením, jak si alespoň na chvíli ulevit, se tak pro Ester stane sebepoškozování. A není to jen Ester, na koho dnešní zrychlená doba plná nároků může působit tak, až vás ochromí. Tlak na generaci Z, neschopnost této generaci porozumět, předsudky starších generací, mnohdy i vysmívání. Bohužel je dokázáno, že psychické potíže jako deprese, potíže s ovládáním emocí nebo sebevražedné sklony jsou u dětí a dospívajících na vzestupu. Počet míst, kde by se jim dostalo odborné pomoci, je tak nedostačující. Dostálová v knize poukazuje na nedostupnost psychologů a psychoterapeutů i dlouhé čekací lhůty. 

Román je psán z pohledu čtyř lidí: samotné Ester, jejích rodičů a z perspektivy učitelky Rebeky. Učitelky, kterou bychom jistě všichni přáli všem dětem. Děti jí nejsou lhostejné, neodsuzuje je za jejich názory a způsob oblékání nebo mluvení, ale snaží se najít si k nim cestu, pochopit je, porozumět jim, podat jim pomocnou ruku. Mimochodem i linka Rebeky není zrovna procházka růžovým sadem. Tyto čtyři pohledy nám dají ucelený pohled na celou situaci, kniha je psána přístupně i přes těžká témata a je (bez pejorativní konotace) velmi čtivá.

P.S. Nebyla by to Zuzana Dostálová, aby do knihy nezakomponovala svou milovanou klasickou hudbu. Spisovatelka je totiž především violoncellistka a od roku 1996 je součástí Českého národního symfonického orchestru. Před dvěma lety také vydala knihu Karneval zvířat, jejíž hlavní hrdina se se symfonickým orchestrem vydává na zahraniční koncertní turné. Mnohým čtenářům touto knihou sundala růžové brýle z očí, s jistou nadsázkou přiblížila život klasických hudebníků, zákulisí orchestru a kulturní background.

P.P.S. Už tušíte, kdo nebo co je oním tichým nájemníkem u Ester doma? Tudy ke knize, ať si svou teorii ověříte.