Čteme všichni totéž? Jak sociální sítě mění náš vztah ke knihám
Ještě před několika lety jsme hledali čtenářskou inspiraci v literárních časopisech nebo u přátel. Dnes stačí otevřít Instagram či TikTok a během chvíle víme, po jakých titulech sahají statisíce dalších lidí. Sociální sítě změnily, jak literaturu čteme a taky jak o ní přemýšlíme.
Když se ze soukromého stává veřejné
Všichni ty knížky a jejich obálky určitě známe. A kdo ne, pravděpodobně jen proto, že není dostatečně online. Kleopatra a Frankenstein nebo Sestry Blueovy od Coco Mellors, Nažluto od R. F. Kuang, Sedm manželů Evelyn Hugo od Taylor Jenkins Reid, Normální lidi od Sally Rooney a další. To, co je spojuje, není jen silný marketing, ale i fakt, že poutavě vyprávějí o tématech, která dnešní čtenářstvo zajímají: vztahy, intimita, tlak společnosti, bolestné i krásné momenty dospívání nebo hledání místa ve světě.
To také může být jedním z důvodů, proč se k těmto dílům lidé rádi veřejně hlásí. Když na sociálních sítích sdílíme knihy, nevystavujeme totiž jen je, ale také kus sebe a to, jaké otázky si klademe a s čím se ztotožňujeme. Literatura je dnes totiž mimo jiné kulturním objektem, který nám poskytuje nové způsoby, jak se prezentovat navenek.
Síla sdílených emocí
Je to ale špatně? Nedávná studie francouzských psychologů ukázala, že intenzivní emoce lidé snášejí lépe, když je prožívají společně. V rámci průzkumu dobrovolníci a dobrovolnice sledovali krátká videa a ti, kdo věděli, že se na obrazovku s nimi dívá i někdo další, nabyli dojmu, že jsou s danými osobami emocionálně propojení.
„Zjistili jsme, že když lidé sledují film společně, posiluje to jejich pocit sounáležitosti, a to i přesto, že se navzájem neznají a nedochází mezi nimi k žádné verbální komunikaci,“ uvedl jeden z psychologů Victor Chung.
Tuhle zkušenost znám i já sám. Pamatuju si na večer, kdy jsem navštívil promítání hororu Substance, před jehož začátkem nás uvaděčka upozornila, že nám může být v průběhu filmu zle. Měla pravdu — dodnes na některé scény vzpomínám s odporem, zároveň si ale vybavuju reakce ostatních. Byl to právě společný smích, děs i zhnusení, co mi pomohlo snímek zvládnout až do konce. S knihami je to podobné. Číst totéž, co čtou ostatní, nemusí být projevem nedostatku originality, ale naopak příležitostí k navázání vztahu. Literatura nikdy neexistovala ve vzduchoprázdnu a vždy byla součástí společenského života.
Literatura jako společný jazyk
Každá doba má své knihy, které čtenáře a čtenářky propojují a kolem nichž vzniká společná zkušenost. Je tedy přirozené, že se naše volby překrývají, často sdílíme zájmy i kulturní kontexty, a proto nás přitahují podobné příběhy.
Je to problém? Nemusí být. Možná že bez masově čtených a propagovaných knih by četba zůstala uzavřená a každý by si žil ve vlastním světě, odtržený od ostatních. Teprve díky společným titulům vzniká prostor, ve kterém můžeme porovnávat své dojmy, mluvit o rozdílných interpretacích a sdílet zážitky, které nás sbližují napříč generacemi.
Zároveň by nás ale ona monotónnost ve feedech měla vyzývat k odvaze. K touze hledat knihy i mimo hlavní proud, texty méně viditelné, náročnější nebo jednoduše jiné. Protože možná právě v tomto napětí mezi sdíleným a jedinečným spočívá to nejdůležitější: umožňuje nám být spolu, a přesto si uchovat vlastní hlas.
