Maturitní recenze: Anna Karenina
Pro milovníky a milovnice klasické četby i pro budoucí maturanty a maturantky je tu další recenze – tentokrát se zabývá úžasným dílem Anna Karenina Lva Nikolajeviče Tolstého. Z obdivu k tomuto kousku se vyznává Marie, a píše: „Kdo nezkusil ruský realismus, jako kdyby nikdy nic nepřečetl.“ Ponořte se do světa ruské klasiky!
Existují knihy dlouhé, které jsou dlouhé až příliš. Pak jsou knihy, které jsou dlouhé jen podle těch, kteří je ještě nečetli. Například Anna Karenina.
Tento ruský realistický román je pro mnohé příkladem „až příliš dlouhé knihy“, často po boku s Bídníky a Vojnou a mírem. Dle mého názoru to ale rozhodně není pravda. Protože některé knihy potřebují mnoho a mnoho stran, aby vylíčily své neuvěřitelné příběhy natěšeným čtenářům.
Anna Karenina je ve své podstatě tragický příběh jedné velké rodiny. Takové, ve které se jednotlivé osudy do sebe spletitě zaplétají, kdy zdánlivě rozdílní lidé usedají u jednoho stolu a řeší své vztahy. Ale také je to příběh jedné smutné ženy, která podlehne naléhání jiného muže. Stane se jeho milenkou, třebaže má svého manžela a s ním má syna, kterého nadevše miluje. Jenže láska je neúprosná, a tak se stane, že pro pocity lze opustit někoho jiného – třebaže následně vyplouvá na povrch, že to rozhodnutí je pro všechny nešťastné a pro jednoho nakonec i zhoubné.
Celý ten příběh je neuvěřitelně spletitý – přesně takový, jaký má správný román být – když ho ale čtete popořádku, pečlivě a s chutí, jednotlivé nitky se do sebe zamotávají s takovou elegancí, že na konci vy sami klubíčko hrabě rozmotáte. Třebaže některé postavy mají velice podobná jména (což je alespoň výhodou pro ty, kteří podobně jako já nemají paměť na jména – zapamatujete si jedno jméno a máte tři postavy), dá se v tom vyznat. Vše je jasné, čisté, bez dohadů. Víte, co se stalo a co se děje, a tak trochu si zvládnete domýšlet i to, co se nakonec stane (i když především i pro to, že tragický konec této knihy je všeobecně znám).
Střídají se místa, střídají se jednotlivé linie, osudy – ale vše je psáno krásně, svižně, s dlouhými popisy, které potěší a rozhodně neunudí. Abych byla upřímná, z těchto a mnoha dalších důvodů mě tato kniha skutečně učarovala. Ukazuje Rusko v náhle jiném světle – jako svět živých elegantních lidí, kteří řeší své trable jako francouzský dvůr. Je v tom skryta elegance, nádhera, kouzlo toho neuvěřitelného světa, který je tragický a v jiných ohledech přitom velice šťastný. Člověk se nepřenáší jen do minulosti – ale i do zvláštní pohádky, která ačkoli nevlastní šťastný konec, oplývá svým neuvěřitelným kouzlem.
A závěrem – kdo nezkusil ruský realismus, jako kdyby nikdy nic nepřečetl. Protože to stojí za to – alespoň jednou se ponořit do spletitého a dlouhého příběhu z jiné doby a nechat se jím naprosto unést.
Autorkou recenze je Marie Freibergová.
O autorce: Je knihomol, který navštěvuje Gymnázium Jateční v Ústí nad Labem, zbožňuje čtení ve vlaku, zajímá se o jadernou fyziku a snad ji i jednou vystuduje. 🙂
