Alain de Botton: Umění cestovat

Francouzský voják, spisovatel a dobrodruh Xavier de Maistre podnikl v roce 1790 cestu kolem svého pokoje. Možná v narážce na různé cestopisy své doby si vedl podrobné zápisy o všem, co viděl. Ač se to nezdálo a ač byl uvězněn ve svém pokoji, odhalil podstatné: není důležité, kam cestujeme, ale to, co na svých cestách vnímáme, co se vryje do naší mysli.

O fenoménu cestování se zamýšlí ve své knize esejů Umění cestovat filozof Alain de Botton. Kniha je členěna do pěti oddílů (Odjezd, Pohnutky, Krajina, Umění a Návrat). Na rozdíl od přehršle turistických průvodců si de Botton všímá jiných aspektů cestování – proč člověk vůbec cestuje, chce se mu podniknout dalekou cestu, nezůstane raději věrný svému poklidnému životu, jak na něj působí krajina aj.

Alain de Botton mistrně rozebírá psychologický stav člověka před cestou, na cestě i po cestě. Jeho eseje jsou přímočaré, živé, čitelné. Ocení je zejména čtenář, který dokáže propojit literární tradici, výtvarné umění a geografické souvislosti různých regionů. De Botton ho totiž dávkuje pomalu – začíná vždy beletristickou črtou vlastních dobrodružství, která zažil na cestách. Poté představí čtenáři průvodce, často jde o spisovatele, malíře, filozofa či postavu biblickou. Na základě tvorby nebo výroků onoho rádce de Botton ukazuje, kterak se daný fenomén související s cestováním odrazil v práci zmíněné osobnosti. A tak čtenáři spolu s Huysmansem vysvětluje, jak se chtěl jednou Des Esseintes vydat do Londýna, proč Baudelaire toužil po tajemných dálkách, z jakého důvodu Flaubert miloval Egypt či čeho si všímal van Gogh v Arles. Zpočátku se může zdát, že průvodce s vlastní de Bottonovou destinací nemá nic společného, např. Huysmans nikdy nepodlehl kouzlu ilustrované brožury a neodjel z plačtivého Londýna na slunný Barbados. Přesto se brzy ukáže, že autor chystající se na cestu a Huysmansův hrdina románu Naruby vnímají svět stejnýma očima.

Kniha si se čtenářem hraje, daleké kraje vnímané prostřednictvím smyslových vjemů i díky skvěle zvoleným průvodcům čtenáři přinesou vynikající vizuální obraz daných lokalit. Ocitá se nejen na Barbadosu, ale také na Sinaji, v Madridu, Provence, Lake District či v Amsterdamu. Možná jen zamrzí, že při cestě s Wordsworthem v údolí řeky Wye de Botton vynechává monumentální Tintern Abbey, jemuž je věnována citovaná báseň (její překlad do češtiny je možné nalézt ve výboru Jezerní básníci). Přes popisy lidského chování během cest dospívá autor esejů k závěru shodujícímu se s Xavierem de Maistrem – začne vnímat prostor své londýnské čtvrti. Čtenáři ukáže, že i zdánlivě banální místo může přinést nové podněty a asociace a že si lidé mají povšimnout toho, co už znají.

Je škoda, že je kniha omezená jenom na produkci francouzských a anglických osobností, tím je také trochu predestinována – Anglie a Francie byly už od konce 18. století mocnosti, které pronikaly do cizích světů. Střední Evropa českého čtenáře se českým umělcům stala jakousi zašpuntovanou nádobou, z níž se nedostal každý. A když, tak nejdále do Paříže. V tomto geografickém nepoměru bude kniha také složitá pro českého čtenáře a jeho porozumění. Uvědomí si, jak je prostor, v němž žijeme, determinující.

Kniha je také lehce nostalgická, propojuje současnost s dobou před sto až dvěma sty lety, něčím, co už v éře letadel křižujících svět dávno zmizelo. Sentimentální čtenář to ocení, přísný logik by si měl raději koupit průvodce od Lonely Planet.

Překlad knihy se drží de Bottonovy vypravěčské strategie, místy je až strhující. Jazyk esejů je beletrizující a bude mu rozumět i ten, kdo není filozofem. Knihu doprovázejí obrazové přílohy – fotografie umělců, obrázky z de Bottonových cest, reprodukce obrazů. Ještě více by vynikly barevné reprodukce výtvarných děl.

Právě pro drobné detaily, kterých si de Botton všímá, se sluší vypravit na cestu. Třeba jen kolem vašeho pokoje.