Na Kunderu není nikdy pozdě

Kundera je pojem a vyjádřit se nějak konzistentně o jeho knize není jednoduché. Přesto to zkusím, protože románu Život je jinde byste si určitě měli povšimnout, pokud jste to ještě neudělali.

Na Kunderu nikdy není pozdě – občas je ale na něj moc brzy. Narážím tím na svá náctiletá léta, kdy jsem si chtěla připadat hrozně intelektuálně a nenapadlo mě nic lepšího, než číst knížky, kterým nerozumím. Četla jsem Nesmrtelnost a Žert a nechápala, co na tom všichni vidí. O pár let později s Nesnesitelnou lehkostí bytí už jsem na tom byla o něco lépe a dokázala ocenit Kunderův originální styl psaní, jeho hloubavé myšlenky, které zcela samozřejmě vkládá do textu a vychutnat si kvalitu a šmrnc toho příběhu. A ten prožitek se ještě prohloubil s jeho nejnovější knihou Život je jinde.

Ačkoliv tak docela nová není – poprvé v češtině vyšla už roku 1979, bylo to ale daleko v Torontu, v Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých. V Čechách letos vyšla poprvé, z čehož prý měl Milan Kundera velkou radost. V příběhu se postupně seznamujeme s básníkem Jaromilem, sledujeme jeho přerod z malého kluka do puberťáka a později do dospělého muže; kolem Jaromila se přitom odehrává zrod celého komunistického režimu a současně s ním se formuje, mění a dozrává. Ve vedlejší linii se soustředíme na Jaromilovu matku, citově těžce závislou na svém synovi a také občas máme možnost nahlédnout do Jaromilovy tvorby, nebo se s krátkými prostřihy podívat do života Jiřího Wolkera či Paula Verlaina.

Víc než o čemkoliv jiném je tento román o působivosti lyrické tvorby. Navzdory veškeré kritice a polemice o politických systémech si více než Kunderovy jiné knihy tato uchovala poetický a půvabný ráz, který vás nutí se co chvíli zasnít a sledovat západy slunce a stébla trávy, nebo alespoň litovat, že teď zrovna nemůžete sledovat západy slunce a stébla trávy. Po dočtení knihy máte chuť se kochat veškerou možnou krásou kolem sebe, popadnout nejbližší sbírku poezie a válet lyrická slova na jazyku jako byste ochutnávali víno. Z Kunderových knih jsem obvykle propadala smutku, tentokrát ne – zbylo mi jen to poetické krásno, které si chci schovat na dny, kdy bude všechno až příliš reálné.

Po přečtení vícero Kunderových románů už bezpečně poznám jeho styl psaní, je to něco tak typického, že nevím, proč jsem si to neuvědomovala dříve, ale když jsem se začetla, bylo to jako vklouznout do svých starých, pohodlných vyšlapaných bot. Pokud jste ještě od tohoto spisovatele nic nečetli, nevidím důvod, proč byste nemohli začít právě s knihou Život je jinde – je dokonalou ukázkou toho, že Kundera je mistr slova, umí perfektně vystavět příběh, nechybí tu jeho dvojsmyslné narážky a metafory na tehdejší politickou situaci, najdete tu spoustu literárních a filozofických odkazů, po jejichž stopách se rozhodně budete chtít vydat a jako bonus tu ještě máte onu nepolapitelnou, hořkosladkou chuť poezie, které se po dočtení dlouho nezbavíte. Vezměte si k tomu sklenku červeného a zahloubejte se nad tím, kde vlastně ty naše životy jsou.