Jaké ženy vytvořila Veronika Hájková?

Kniha Všechny ženy ve mně vypadala jako přesně ten typ knihy, který mě bude bavit. Oddychová, typicky česká kniha se suše ironickým humorem, která bude pod povrchem skrývat mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Ukázalo se ale, že jsem se úplně spletla.

Spisovatelka a redaktorka Veronika Hájková vydala už druhou knihu, na kterou jsem se hodně těšila. Doufala jsem, že anotace dostojí svým slibům – totiž že se seznámíme s nejrůznějšími ženami a společně s nimi se dostaneme až na dřeň všech jejich pocitů, trápení, zmarů i radostí. Že se s každou novou kapitolou dokážeme vtělit do jiné osobnosti, že s ní prožijeme intenzivní mikropříběh, který v nás zanechá nějaké dojmy, že v každé z těchto žen dokážu najít kousek sama sebe stejně jako každá další čtenářka.

Čeká na vás povídka psí, snová, náborová či tajnůstkářská a všechny mají společné jedno – ženy a plytkost. Z textu na vás ani jednou nedýchne nějaká atmosféra, nic z toho vám na delší dobu neuvízne v paměti. Přitom potenciál a nápad povídek není vůbec marný, naopak, z některých by se toho dalo vykřesat opravdu hodně, kdyby se jen autorka nebála říznout do živého masa a neklouzala se jen tak po povrchu příběhu. Hájková obstojně vystaví zápletku a dovede své postavy k rozuzlení, ale celou dobu jsem chtě nechtě měla pocit, jako by to byla jen umně vyvedená práce někoho, kdo si načetl něco o stavbě příběhu. Jakákoli větší invence a hloubka ale bohužel chybí.

Zajímalo by mě, nakolik je kniha s názvem Všechny ženy ve mně autobiografická a zda skutečně tyhle ženy existují – všechny do jedné ve Veronice Hájkové. Bylo by skvělé na tom vystavět celou knihu a o to víc jsem si čtení neužila, protože jsem pořád nacházela věci, které autorka doslova promrhala. Na druhou stranu jí nelze upřít bezprostřední humor a čtivost, díky které tuhle knihu přečtete za jeden dva podzimní večery a pokud právě tohle od příběhu očekáváte, krátké pobavení, díky kterému můžete na chvíli přestat myslet na vnější svět, možná vám kniha padne na míru. A vlastně proč ne, nemusíme pořád číst jen vysokou literaturu s hlubokými myšlenkami, radost jistojistě udělá i jednodušší příběh.

Věřím, že si knížka najde své čtenáře a ti, mezi jejichž oblíbené autory patří  Radka Třeštíková nebo třeba Simona Monyová, by nemuseli být zklamaní. Naopak, třeba nakonec zařadíte Veroniku Hájkovou mezi své oblíbené české spisovatelky, ačkoliv já to tak bohužel neměla.