O misii na neznámou planetu píše Faber čtivě a citlivě

Kniha zvláštních nových věcí je vskutku jedním z nejzvláštnějších úkazů literatury, se kterými jsem se kdy setkala. Poslední Velký knižní čtvrtek přinesl jako obvykle celou řadu zajímavých titulů, nejvíce mě ovšem oslovila právě novinka od Michela Fabera.

To je trochu překvapivé vzhledem k tomu, že jeho předchozí kniha, tlustý bestseller Kvítek karmínový a bílý mě nechal chladnou a navíc je Kniha zvláštních nových věcí řazena do sci-fi žánru, což opravdu není můj šálek čaje. Ale tohle si mě už podle anotace omotalo kolem prstu. Pastor Peter se musí v blízké budoucnosti na Zemi rozloučit s manželkou, protože tajuplná organizace USIC jej vybrala, aby se vydal na misii na nově objevenou planetu zvanou Oáza, kde má šířit křesťanství mezi původními obyvateli. Peter, který se ještě stále vyrovnává se svou minulostí alkoholika a feťáka, se jen těžko sžívá nejprve se zaměstnanci USICu, jež z největší části tvoří pragmatičtí inženýři a technici, později i s obyvateli Oázy, kteří téměř v ničem nepřipomínají pozemšťany a jejich nejvýraznějším rysem je láska k Bohu a braní Bible – které říkají právě Kniha zvláštních nových věcí – velmi doslovně.

A ke všemu tomu je tu ještě praní se se steskem po domově a po manželce Bee – útržky z aktuálního dění má čtenář k dispozici z jejích zpráv pro manžela a dozvídáme se, že zatímco Peter slaví první úspěchy se svou misií, Země se začíná sypat jako hromádka z karet pod vlivem přírodních a ekonomických katastrof. Na jednu knihu je toho zkrátka ažaž a chvílemi jsem se obávala, že i příběh se začne Faberovi sypat pod rukama. To se naštěstí nestalo; Faber je zkušený a talentovaný spisovatel, který po celou dobu drží otěže příběhu ve svých rukou a přesně ví, kdy je potřeba dodat mu o špetku emocí navíc, nebo sklouznout do strohého popisu, který ve výsledku není o nic méně pozoruhodný.

Čím déle jsem četla Faberovu Knihu zvláštních nových věcí, tím víc se pro mě stávala drogou, do detailu prokreslený a geniálně znázorněný příběh mě úplně uchvátil. Nečekejte žádnou akci, krvelačné vykořišťování, hrůzu, děs, hororový krvák. Tuhle knihu žene dopředu něco úplně jiného – syrové, ale velmi autentické popisy Oázy a jejích obyvatel, vnitřní rozpory hlavního hrdiny, neuvěřitelná křehkost vztahů mezi lidmi a Oázany, postupné odcizování mezi Peterem a Beou, hledání smyslu života na místě, kde něco jako normální život neexistuje. Přidejte si k tomu ještě fakt, že Faber se sice nesnaží ohromit čtenáře svými technologickými znalostmi a nevysvětluje dopodrobna fungování všech přístrojů tak, jako se o to snažil třeba Andy Weir v Marťanovi, ale i přesto mi to všechno dohromady dávalo smysl a připadalo mi to extrémně realistické – autor si při psaní zřejmě pokládal ty samé otázky, které jsem si marně kladla při čtení jiných sci-fi nebo dystopických knih.

Do tohohle se tedy bez obav mohou začíst i tací, kteří k žánru sci-fi zatím příliš nepřilnuli, odhaduji, že vás to stejně jako mě příjemně překvapí. Když oloupete svrchní slupku tohoto inteligentního, citlivého a mnohovrstevnatého románu, která se skládá víceméně hlavně z toho „wow“, že s hlavním hrdinou zažíváte něco nového, výjimečného a dosud nepředstavitelného, dostanete se pod povrch, do hloubky románu, ve které najdete oduševnělý pohled na člověka jednadvacátého století, kritiku slepé víry i bezvěrců, neutěšený pohled na vývoj lidstva. Mám dojem, že ačkoliv psal jinak, takový Ray Bradbury by za tohle Fabera poplácal po rameni. Pořád jsem ještě trochu zaskočená tím, jak moc mě to bavilo.