Vyražte si na výlet do horkokrevné Itálie s Geniální přítelkyní

Geniální přítelkyni od Eleny Ferrante jsem četla na doporučení slovenské kolegyně Janky Šlinské, která má čuch na skvělé knihy. Nejprve jsem ji přečetla ve slovenštině, bála jsem se, že česky nevyjde – a jen o pár měsíců později Prostor vydal první díl italské tetralogie i v češtině 🙂

První díl seznamuje čtenáře s Elenou, vypravěčkou příběhu a Lilou, její první a největší celoživotní přítelkyní. V mnohovrstevnatém románu rozebírá autorka právě tohle dívčí přátelství, všech jeho milion odstínů, protože Elena a Lila jsou spíš než nejlepší kamarádky něco jako „frenemies“, totiž úhlavní přátelé. Obě dvě se snaží mít navrch, obě dvě mají pocit, že zanikají ve stínu té druhé, jejich přátelství je neustálý boj, ale ve vzácných okamžicích oddychu přichází pocit naprostého souznění. Obě dvě jsou si navzájem klíčovou osobností svého života, který byl předem vymezen prostředím, ve kterém žijí. Neapolské předměstí v padesátých letech minulého století je drsným místem, v němž se musely naučit házet kameny po ostatních dětech jako první, pokud nechtěly, aby je někdo trefil. Je to takový mikrokosmos, ve kterém je normální, že otcové a synové bijí ženy ve své rodině, že rodiny se nenávidí pro dávné křivdy jejich předků, že ten, kdo si pořídí auto a o silvestrovské noci uspořádá největší ohňostroj, si zaslouží největší úctu.

Elena a Lila se každá po svém snaží obstát v mužském světě, který si teprve zvyká na to, že by děvčata mohla být stejně inteligentní jako chlapci, který je plný nepochopitelného pokrytectví a násilí. Ty ale jsou pro všechny hrdiny této knihy tak samozřejmou všední součástí každého dne, že nemá cenu se nad nimi rozčilovat, ačkoliv jsem k tomu leckdy neměla daleko. Ne že by byli postavy tak pasivní, ba naopak, ale občas vám nad tím vším zůstává rozum stát. Elena Ferrante dokázala zprostředkovat literární prostředí knihy tak věrohodně, že jsem občas při čtení vyhlédla z okna a doufala, že místo pražské ulice uvidím prašné neapolské předměstí a v dálce obrys Vesuvu. Je to příběh, který se vám zaryje pod kůži tak moc, že máte pocit, jako byste se ocitli uprostřed černobílého italského filmu, společně s Elenou a Lilou, najednou jsem měla chuť začít používat rozmáchlá gesta a na všechny láskyplně křičet.

Zároveň je Geniální přítelkyně krásnou ukázkou literární virtuozity. Ve slovenštině byla „priatel’ka“ o něco půvabnější, v češtině zase působivější. Každá věta je vymazlená k dokonalosti, tak, aby měla stoprocentní účinek na čtenáře. I když jde jen o primitivní historku z dětství, vždycky ji čtete s napětím, při kterém sotva dýcháte. Elena Ferrante je brilantní spisovatelkou, o čemž svědčí i nominace na The Man Booker International Prize a fakt, že se její italská tetralogie stala bestsellerem po celém světě.

Kniha mi trochu připomínala jiný aubiografický román, tentokrát francouzský, Podle skutečného příběhu od Delphine de Vigan. I tady si celou dobu říkáte, jak moc čerpala autorka ze svého skutečného života a čím vším ho přikrášlila pro čtenáře. Kde je pravda a jak moc reálné jsou Elena a Lila z knihy? Takovéhle hry na kočku a myš mezi spisovatelem a čtenářem mě hrozně baví. Ústředním tématem románu nicméně stále zůstává přátelství dvou odlišných dívek, přátelství, které vyžaduje spoustu úsilí, práce a vzájemného soupeření, ale navzdory tomu všemu z něj není úniku. A pokud se vám kniha zalíbí (doufám, že ano), nakladatelství Prostor už připravuje celý zbytek série, který by měl postupně vyjít během následujícího půl roku 🙂