Tíživá novinka od Pauly Hawkins je o level výš než Dívka ve vlaku

Nová knížka od Pauly Hawkins, která napsala superpopulární Dívku ve vlaku? Dej to sem, okamžitě. Thrillery jsou moje velká radost a nad tím, jestli si přečíst Do vody, jsem vůbec nemusela rozmýšlet. A vy taky nemusíte.

S Dívkou ve vlaku má Do vody mnoho společného – odehrává se na britském předměstí, autorka se snaží popasovat se závažným sociálním tématem (v minulé knize to byl zejména alkoholismus, nyní sebevražda), postavy si navzájem předávají vyprávění a jsou propracované do detailu, tak, že nemáte problém uvěřit, že Hawkins jen líčí příběh, který slyšela a někdy se někde skutečně stal. Jen se mi zdálo, že v novém románu je autorka jistější, má větší drajv a zároveň se snaží jít v příběhu víc do hloubky, odkrýt v každé povaze i ty nejnepatrnější vrstvičky, také víc pracuje s metaforami a přirovnáními, které vás ale v knize mohou často zavést na špatnou stopu – což je dobře, protože mám ráda detektivní zápletky, v nichž do poslední chvíle netuším, jaké je rozuzlení.

V malém městečku se znenadání objeví dvě úmrtí za sebou – nejprve jde o mladičkou dívku, poté o excentrickou čtyřicátnici, která ve městě často vyvolávala zlou krev. Do města ji přijíždí identifikovat její sestra Jules a jejím návratem se rozvíří nejen staré rány mezi sestrami – postupně vyplouvá na povrch, že zdejší řeka spolkla daleko víc, než jen dvě oběti, že průzračné tůně lákají nešťastné ženy už celá staletí. Ale proč?

S Hawkins tentokrát musíte mít krapet větší trpělivost, protože její vyprávění je poněkud zdlouhavější, ale pomalý rozjezd vám bude vynahrazen a fakt, že zpočátku rozvláčně vypráví o společné historii dvou sester i tůně, má samozřejmě své opodstatnění. Obvykle čtu podobné thrillery proto, že si chci zkrátka odpočinout, nemyslet, zhltnout knihu na jeden dva zátahy, absolutně vypnout. Tohle je jiné v tom, že společně s knihou uvažujete nejen o možných závěrech a východiscích z příběhu, ale jak na sebe příběh necháváte působit, objevují se i otázky vztahující se přímo k vám – kam vlastně v životě míříte? Je cesta, kterou jste si vybrali, správná? A dá se to vůbec poznat jinak, než že po ní zkrátka budete kráčet a doufat? Jak důležití jsou lidé ve vašem okolí? Kdo z nich by vám podal pomocnou ruku, kdybyste ji potřebovali?

To ovšem neznamená, že si Do vody nemůžete přibalit do kufru směr dovolená – znamená to pouze to, že krom takové té typické knižní kocoviny po zhltnutí dobrého příběhu vám po dočtení Do vody zbude ještě spousta vnitřní nejistoty, se kterou je třeba se popasovat. A takové emoce, tyhlety zjitřené nepolapitelné pocity, které v sobě po čtení románu zkrátka potřebujete nechat odeznít, než se pustíte do dalšího, dokáží vyvolat jen skutečně dobří spisovatelé. A to Paula Hawkins bezesporu je.