Vydejte se letos na Bali alespoň v příběhu

Náhodou ke mně připutovala útlá kniha s výraznou obálkou s orientálními motivy a názvem Anna zachraňuje svět. Podtitul Příběh z rýžových ostrovů dával tušit, že je to kniha s vůní dálek a ty já teď v létě ráda.

Kromě toho mám teď v létě v oblibě tlusté romány, které pohnou mým světem, svědomím, přinutí mě ponořit se do nich tak, že po jejich dočtení v nich ještě nějakou chvíli žiju a prožívám silnou knižní kocovinu. Troufla bych si tvrdit, že víc knihomolů to má naopak, že si na letní dovolené šetří thrillery a young-adultovky, aby konečně mohli vypnout, zkrátka se u knihy trochu pobavit a zhltnout ji na jeden, dva zátahy. Tím pádem si troufám tvrdit, že Anna zachraňuje svět má rozhodně potenciál zaujmout široké publikum čtenářů – u mě se to knize ale nepovedlo.

Příběh se točí kolem studentky anglistiky Anny, které jedna jediná přednáška v ďáblickém kulturáku změní pohled na život natolik, že vybere všechny své úspory a vypraví se učit děti angličtinu do jedné zapadlé vesničky na Bali. Stává se. Po dobu cestování a životě ve vesnici se jí samozřejmě přihodí spoustu úsměvných i stresujících situací, které se vám logicky přihodit musí, když zažíváte kulturní šok a které Anna v ich-formě popisuje tak, jakoby byla první, která něco podobného prožívá. Kniha navíc tak trochu předpokládá, že jste si nikdy neotevřeli Wikipedii nebo atlas světa a nemáte o Indonésii ani ponětí, pokud je krapítek tušíte, nebo jste tam dokonce byli, nemáte šanci nad něčím aspoň trochu užasnout.

Jeden by řekl, že vás ta kniha navnadí na cestování a těm, co Bali zažili na vlastní kůži, připomene jeho atmosféru, ale po téhle stránce mě čekalo velké zklamání. Může to být tím, že jsem před pár dny dočetla třetí díl neapolské tetralogie od Eleny Ferrante, díky které se vám Neapol přímo zažere pod kůži, nebo tím, že jsem hned po dočtení knihy Anna zachraňuje svět sáhla po Malém životu Hanyi Yanagihary, jenž líčí život v New Yorku tak autenticky, že se tam zkrátka s hlavními hrdiny ocitáte taky, možná jsem jen měla přehnané nároky, protože tahle útlá žlutá knížečka stála mezi takovými románovými velikány. Faktem ovšem zůstává, bez jakéhokoliv srovnávání s dalšími příběhy, že dialogy jsou tu příliš ploché, že k úzkostlivé hlavní hrdince se silným morálním přesvědčením jen tehdy, kdy se jí to zrovna hodí, jsem si žádné sympatie zkrátka najít nedokázala a že bych se vůbec nedivila, kdyby se zjistilo, že autorka Michaela Štěchová na žádném Bali nebyla a zkrátka si jen o něm něco přečetla.

Ovšem nechci být morous a pořád jen kritizovat, takže oceňuju pozitivní tón celé knihy, zážitky poskládané tak, aby tvořily příjemnou a pestrou paletu všech možných zákoutí Indonésie. Pokud zrovna nemáte náladu na drásavou ságu, která vám zanechá šrámy na duši, možná byste mohli zkusit něco takového – lehkého, energického, veselého – co vás jednoduše příjemně zabaví na pár hodin.