Autorka Pokoje si bere na mušku náboženský fanatismus 19. století

Když jsem přečetla Pokoj, byla jsem emočně vyždímaná. Byl to jeden z nejlépe, nejcitlivěji a nejempatičtěji napsaných románů, co jsem kdy přečetla. Jakmile jsem se tedy dozvěděla, že u nás vychází další kniha irské spisovatelky Emmy Donoghue, neváhala jsem.

Knihu jsem přečetla už asi před měsícem, ale potřebovala jsem si od ní na chvíli odpočinout, srovnat si myšlenky, zjistit, jaké z ní mám vlastně pocity, zformulovat názor. Protože Zázrak pro mě zpočátku žádný zázrak nebyl (omlouvám se za tu klišoidní narážku, ale prostě si to o to říká) a nebyla jsem si jistá, co si o tom všem vlastně myslím. V příběhu se přeneseme na irský venkov, do poloviny 19. století. Profesionální ošetřovatelka Lib je sem povolána k neobvyklému případu dívenky, které už pár měsíců nic nesnědla. Lib je pověřena, aby odhalila domnělý podvod, ale zdá se, že malá Anna doopravdy nic nepředstírá. Jediné, co se mění, je její zdravotní stav – od té doby, co s ní Lib tráví čas, se začíná rapidně zhoršovat. Jde tu o skutečný zázrak? A jde to celé zastavit?

Emma Donoghue nabízí zajímavý pohled na bezcitný náboženský fanatismus, ze kterého jde strach, na upjatou venkovskou morálku, která se zarytě drží svých zastaralých pravidel, na počátky skutečné medicínské léčby a její strastiplnou cestu a konečně i pohled na bolavé duše lidí, kteří víc mlčí než mluví a nedělí se s ostatními o svá trápení. A ještě si k tomu připočtěte zběžné črty nevlídné irské přírody, která tu vystupuje v celé své kráse i surovosti.

Jakože jasně, že je to dobrý, protože Donoghue je prostě dobrá, o tom žádná. Kniha je ale na můj vkus často příliš poučná, upjatá, strohá a vůbec, vlastně mi bylo úplně šumafuk, co se s malou Annou bude dít, bylo mi jedno, když Lib dostala nečekaný polibek a nijak zvlášť mě nezajímalo, co se jí to dřív přihodilo, že si vypěstovala takový odstup k lidem. Ráda si s postavami vytvářím pouto, chci se o ně bát, bít se za ně, věřit jim, držet jim palce, být dojatá a zklamaná, chci, aby mě rozčilovaly, přitahovaly, aby se mi po nich stýskalo. V Zázraku je to všechno tak nějak jedno. Po řemeslné a tematické stránce se té knize nedá nic vytknout, je to čtivé, nápadité, důležité a poutavé. Ale chybí tomu větší emoce, postavám chybí skutečná lidskost, taková, jakou Donoghue dokázala vtisknout hrdinům předchozího Pokoje.

Samozřejmě to s touhle autorkou nevzdávám, protože to oslnění, které jsem si prožila při čtení jejího prvního románu, bylo tak silné, že se vrhnu po jakékoliv knížce, kterou napíše. A ze Zázraku vlastně ve výsledku zklamaná nejsem. Jsem ráda, že se připomněla témata, která se při troše fantazie dají vztáhnout i k problémům dnešního světa, jsem ráda, že existuje příběh s důležitým poselstvím, obdivuji Donoghue za její široký záběr. A těším se na příští shledání s touhle spisovatelkou.