Nejnovější kniha spisovatele a dramatika Ivana Klímy, pojmenovaná O lásce, tichu i zradě, v sobě skrývá soubor povídek sepsaných v několika posledních letech. Podle názvu, který je lehkým klišé, i podle dovolenkového obalu by čtenář mohl očekávat, že po otevření knížky se na něj vyvalí záplava oddechových, nenáročných, až banálních příběhů, opak je ovšem pravdou. Klímovy povídky s sebou nesou především smutek a melancholii.

Jak si lze docela snadno odvodit, povídky se budou zabývat tématy lásky, ticha i zrady, ovšem tím není celkový repertoár zdaleka vyčerpán. Naleznete zde nepřebernou škálu dalších témat, nebudete při tom ochuzeni o lidskou omezenost, strach, smutek, radost, život a smrt, často vše promíchané najednou. Hrdinové povídek jsou zpravidla obyčejní lidé (uznáme-li existenci něčeho tak neuchopitelného jako obyčejný člověk) všech věků a pohlaví.  Jejich příběhy pokrývají škálu zásadních lidských problémů. Proplouvají napříč českou historií, a to ne nutně chronologicky, od období druhé světové války, kde vystupuje do popředí téma holocaustu, s nímž měl Klíma osobní zkušenost, přes éru komunistické totality až do vyprázdněné současnosti zbavené morálních hodnot.

Jak již bylo řečeno, celková nálada povídek duní spíše melancholickým tónem. Téměř v každé z nich jsou protagonisté konfrontováni s nějakým tragickým osudem, způsobeným dobovými poměry, nemocemi či osobními problémy, a výsledky nebývají povzbudivé.

Lásky zůstávají až příliš často nenaplněné, a i ty naplněné dříve či později naráží na nelítostné překážky, ticho bývá předzvěstí smrti a zrada je všudypřítomná. Lidé páchají sebevraždy kvůli nešťastné lásce, děti ztrácejí maminky, maminky ztrácejí děti, a svět nečinně přihlíží.

Přirozeně se v knížce vyskytují též povídky, v nichž se tento melancholický tón vyšvihne do poloh, vyznívajících více optimisticky, sem tam zase klesne téměř do oblasti hororu, a to ne v špatném slova smyslu. S takovými povídkami ale Klíma velmi šetří.  Celek hovoří spíše o chmurných stránkách lidské existence, a to nezřídka velmi přemýšlivě, dalo by se říci „s přesahem“. Rozhodně tedy nejde o běžnou, oddechovou literaturu.

Z hlediska vypravěčství nechodí Klíma dlouho kolem horké kaše a volí velmi přímočarý postup. Tak je až na několik výjimek většina povídek charakterizována obzvláštní stručností, někde je celý příběh vyjádřen pouze několika větami. Jako by Klíma otesával pomyslný ledovec, až zbude jen malá, zato ostrá špička. Jako zkušený autor si tento přístup jistě může dovolit. Jazyk ovládá výborně a každé slovo je pečlivě zvolené a vypočítané. Na škodu toto strohé pojetí zpravidla není, ve všech  povídkách se skrývá určitá emoce, jež by se dlouhými unylými popisy rozmělnila a ztratila tak účinek. Na druhou stranu čas od času se vyskytne postava či myšlenka, jež by pro docílení silnějšího efektu možná zasluhovala naopak trochu více prostoru.

Klímova snaha o co největší stručnost v naprosté většině textů vyšla. Můžeme tedy na sebe s čistým svědomím nechat dýchnout kvalitně vybroušené povídky, dýchající také radostí, ale především smutkem ze života. Nečekejte čtení nutně veselé, ale pokud jste připraveni jej podstoupit, budete odměněni vším, čím vás dobře napsaná povídka odměnit může.

O lásce, tichu i zradě

Ivan Klíma je autorem knihy O lásce, tichu i zradě. V posledních letech se vrátil ke své oblíbené literární formě, k povídkám. O povídce tvrdí, že je to nejobtížnější literární útvar, navíc dobrá povídka má být krátká, zvláště v dnešní době, kdy je každý z nás zavalen množstvím slov a vyprázdněných sdělení.

V tomto útlém souboru, shrnujícím prózy většinou napsané v posledních dvou letech, najdeme i celý oddíl „Velmi krátkých povídek“, na nichž autor dokázal, že lze poutavý příběh, jednou milostný, po druhé až hororový, sdělit opravdu jen několika větami.

KNIHU SI MŮŽETE ZAKOUPIT ZDE.