Nikdo není sám a nikdo nemůže minout novinku od Petry Soukupové
Jedna z nejočekávanějších knih a zároveň jedna z posledních zásadních knih letošního roku je tu - a zklamaní z ní nebudete. V tomhle článku probereme nejnovější román Petry Soukupové s názvem Nikdo není sám. Jaké to bylo, a proč byste si měli přečíst knihu taky?
Hned na úvod nepokrytě přiznávám, že jsem velkou fanynkou knížek Petry Soukupové; nepřečetla jsem všechny, ale ty, které ano, doporučuju s radostí pokaždé, když po mně někdo chce kvalitní, původní český román ze současnosti, o vztazích, o rodině, o emocích. Jednou z mých nejoblíbenějších knih od ní bude už navždycky Marta v roce vetřelce, ale i předchozí Věci, na které nastal čas jsem zhltla za pár hodin. Pokud se vám líbila právě tahle zmíněná kniha, můžu vám garantovat, že i Nikdo není sám bude váš šálek kávy.
Je to totiž dost podobné – mezilidské vztahy v jedné rodině v té nejsyrovější formě, ale samozřejmě zase z úplně jiných úhlů a v jiných situacích. Soukupová má vycizelovaný styl psaní tak, že jej okamžitě poznáte a vítáte se s ním jako se starým známým, byť ano, chápu, že to někomu nesedne. Několikrát jsem také zaslechla, že někteří čtenáři a čtenářky nechápou, co na té Soukupové všichni mají, když prostě jen popisuje obyčejné věci – ale právě to popisování samozřejmých všedností je mně osobně vždycky okamžitě nesmírně blízké a o to líp se dokážu vžít do všech situací, do kterých se hrdinové a hrdinky dostávají.
Příběh jedné rodiny, který sledujeme z pohledu matky, dcery a syna, začíná v okamžiku, kdy se jim v životě objeví nečekaná tragická událost a od té doby se pečlivě vybudovaný život hlavní hrdinky Veroniky a její rodiny začíná pomalu bortit. Čtení je to bolavé, místy nepříjemné, ale nikdy teatrální nebo neupřímné. Je to zkrátka přesně takové, jaký skutečný život je. Ráda bych taky vyzdvihla, s jakou neuvěřitelnou lehkostí Soukupová přechází z pohledu čtyřicetileté mámy dvou dětí a ředitelky knihovny přes patnáctiletou puberťačku prožívající první lásku až k třináctiletému školákovi, který chce hlavně jezdit na skejtu. Pořád mě překvapuje, jak samozřejmé a uvěřitelné její vyprávění je.
Kdybyste to z předchozích odstavců náhodou ještě nevyčetli – doporučuju román Nikdo není sám všemi deseti a mám v plánu jím letos o Vánocích obdarovat všechny rodinné příslušníky, kteří mají v oblibě české romány a autorky. Doufám, že se Soukupová objeví i pod vaším vánočním stromečkem! 🙂
