A ptáci táhli dál, vlaštovky zamířily na jih
Ke čtenářům dolétlo Hejno bez ptáků, první román Filipa Douška
Dnešní svět se mění, je to věk elektronický. Mizí klasické věci, kterých jsme se mohli dotýkat, ke kterým jsme mohli čichat, které jsme mohli, když na to přišlo polít nebo vyhodit z okna. Všechno pohltila síť. Na ní se žije, na ní se nakupuje, na ní se čte, na ní se poslouchá hudba.
V síti se ocitl i Filip Doušek, ba co víc, ocitl se v hejně. Dvanáct let chystal svou knihu Hejno bez ptáků, kterou si vydal vlastním nákladem. Má dvě podoby – jednu v síti, kterou si můžeme zdarma stáhnout (a pozvat autora za to třeba domů a slíbit mu, že mu ukážete sbírku motýlů), a druhou klasickou – ozdobu knihovny, dělanou s láskou, odkazující k tradici krásné knihy v českých zemích. Papírová kniha je jednoduše kniha. A protože v hejnu nikdy není jeden, tvoří to Douškovo knihy dvě: černá a bílá. Bílá a černá. Čtenář nechť si vybere, kterou začne číst.
Graficky velmi pěkně zasazené do jedné schrány – vypadají jako deník, který vytáhneme ze zaprášené půdy. Příběh a Kniha. Jin a jang. A jako nemohou oba elementy existovat jeden bez druhého, nemohou být bez sebe jednotlivé knihy, nelze je číst odděleně. Souvisí spolu.
Douškův text vznikal dlouho, uvízl v síti. Sám autor vyzýval své sympatizanty na sociálních sítích, aby mu pomohli s pokračováním děje, poodhalili, jak by dle nich měla pokračovat dějová linie. De facto přijal způsob myšlení dnešní doby a vytvořil trochu sofistikovanější reality show, jejímž výsledkem však bylo dobré dílo.
Abychom se dali do letu: hlavní hrdina Adam, doktorand na Cambridge, se snaží sestavit Faustomat, speciální vynález, který statisticky zaznamená různá náhodná neštěstí. Jako správný fámulus má Adam svého Mefistofela. Markýze Pokušitele. Je to on, kdo hýbe dějem? Nebo je to Adamova dívka Nina, jež sní o romantické lásce a potichu kouzlí za přítelovými zády? Bez mučení lze říci, že mužské postavy Doušek zvládl výborně, se zastydlou punkerkou však šlápl trochu vedle, postava je to zcela nedůvěryhodná. Zatímco Adam je hledač, který se chce ukotvit ve svém hejnu, Markýz požitkář, Nina není nic. Nikdy se nedozvíme, co vlastně je, nebo na co si hraje. Obratně ve své pavučině griluje i svého milého. Pro román by mi přišlo logičtější, kdyby se nám vykrystalizovala osvědčená dvojice: Adam a Eva. Obávám se však, že to autor nechce, že chce známé literární stereotypy bourat.
Děj se odehrává na různých místech na zeměkouli: hlavní pozici v nich obsadila Cambridge (je patrné, že autor prostory univerzity zná), dostaneme se do Prahy, Japonska či Indie. Všechna prostředí však nejsou důležitá, slouží jen jako postmoderní bludiště (tím dozajista je i univerzitní prostor s tajemnými sklepy a kostely), v němž Adam tápe. A šťastné světlo nenajde, neustále se komíhá jako by v kruhu.
Speciální roli v příběhu zaujímá Praha: na Adama působí jako místo, kde se cítil šťastný, zažíval lásku v oné romantické podobě. Neustále na město vzpomíná a nikdy to nepůsobí kýčovitě.
V Praze (o které má neustále statistické pochybnosti, že to nemohlo být jen tak) poznává také průvodce, docenta Brabce a muzikanta Jarolíma. Diskuse s nimi je velmi zdařilá pasáž o české národní identitě, Čechy autor vnímá jako ptáky bez hejna. Jako osamělé stěžovače, kteří by někam hrozně chtěli patřit, ale vždycky udělají pravý (až švejkovský) opak, aby se nikam začlenit nemohli.
Vidění země je skeptické a dospělé. Navazuje na tradici známou ze středoevropské prózy. Přesto si myslím, že je trochu prvoplánové, že autor posbíral, co se mu hodilo.
Motiv Hejna bez ptáků se objevuje v knize bílé i černé. Je to zajímavé, neboť jako ilustrace byla použita skutečná hejna ptáků, která zdobí úvody kapitol a někdy se objevují i v textu samotném. A stejně jako k sobě patří černá a bílá, patří k sobě ptáci bez hejna a hejno bez ptáků, až existenciální prázdnota spojena s českým národem a jeho dějinami a Adamem a jeho duší. A ačkoli se probojovává k podstatě svého bytí, zatím kolem ní pouze krouží a čtenář se nedozví, jestli se zbláznil, nebo se začlenil do pokorného života.
Filip Doušek je zběhlý v základní krásné literatuře i ve filozofii – dokonce ho podezřívám, že ačkoli je ekonom, ve volných chvílích pročítá Platonovy spisy. Nutno podotknout, že s hlavním hrdinou hledá místo ve světě až příliš a proklamace znalosti filozofických textů je místy silná, skoro bych řekla až nedůležitá. Doušek nepotřebuje být dalším Ecem, měl by zůstat sám sebou a vykládat symboly. Protože v tom je dobrý.
Zmiňovaná grafická úprava papírové knihy čtenáře okouzlí, nepohodlné jsou pouze části, kde čteme jako by novinově, tj. knihu musíme obrátit – bílá je na to trochu velká a těžká, a jak někde zaznělo, bude se špatně číst ve vaně. Z textu vyčnívají i ručně psané pasáže, náčrtky či obrázky. Umocňují autentičnost.
Bude-li čtenář létat pomalu, má šanci pozorovat Hejno bez ptáků, důsledně, soustředěně. A bude-li pozorný, prohlédne i skrz slepou skvrnu – najde trochu neuvěřitelný, fascinující příběh. A možná v hejnu najde i své místo. To uprostřed Evropy proti slunci.
Hejno bez ptáků
2 knihy
Román vychází ve dvou svazcích (Kniha a Příběh), přičemž je ponecháno na čtenáři, který otevře jako první.
Adam, doktorand statistiky v Cambridge, zkoumá spojitosti náhodných neštěstí na celém světě. Namísto kosmického řádu ale začíná nacházet cosi nečekaného: vlastní portréty, staré stovky let. Jak se mu vytrácí hranice mezi vědou, životem a mýtem, další zlověstná varování posilují obavy o rozum i o přítelkyni Ninu…
Příběh lásky umírněné punkerky a zavilého matematika se podivuhodně prolíná s dějinami západního způsobu poznávání světa. Dějová nit vede čtenáře z Cambridge přes Prahu do Japonska a Himálaje, jen aby se vrátil do zákrutů své vlastní mysli, kde narazí na podivnou slepou skvrnu, která nám brání zahlédnout svět jinou perspektivou, než k jaké jsme vychováni. Hejno bez ptáků je román o západní civilizaci a její slepé skvrně. A také o zrodu jiného myšlení, které od základu mění, kým můžeme být.
Filip Doušek studoval ekonomii v Praze, pracoval v IT v Londýně, ale srdcem zůstal existenciálním dobrodruhem, který surfoval v Riu, stopoval na Aljašce, rozvážel pizzu na mopedu a experimentoval se životem. Román Hejno bez ptáků psal 12 let.
