Uvidíme se v srpnu: Zakončení Márquezova díla jako suvenýr

Nejnovější román Gabriela Garcíi Márqueze nazvaný Uvidíme se v srpnu vyšel na začátku  března nejen v Latinské Americe, ale také díky velmi povedenému překladu Blanky Stárkové  v nakladatelství Odeon. O tomto doposud nepublikovaném titulu se spekulovalo již od roku  1999, kdy autor přečetl kapitolu z knihy Uvidíme se v srpnu v madridské instituci Casa América  během fóra španělské Společnosti autorů a nakladatelů. O tři dny později tuto kapitolu otiskl  španělský deník El País a později byla přeložena do angličtiny pro časopis The New Yorker.

V roce 2003 García Márquez publikoval povídku – tedy část tohoto románu – v kolumbijském časopise Cambio pod názvem La noche del eclipse (tedy Noc zatmění). Po smrti uznávaného autora v roce 2014 se literární svět obával, že dílo zůstane nepublikováno; zvláště když se zdálo, že jeho rodina není nakloněna zveřejnění nedokončeného rukopisu. Jak  ale v předmluvě píší Rodrigo a Gonzalo García Barcha (Márquezovi synové), považovali tento příběh za příliš cenný na to, aby byl ukryt před Kolumbií a celým světem čtenářů. Jedná se o  kompletní, ale nedokončené dílo, které Márquez nedokázal přepracovat ke své plné  spokojenosti. Román zredigoval Cristóbal Pera, který editoval i Márquezovy paměti Žít, abych  mohl vyprávět.

Tato poslední novela čtenářům přináší vcelku jednoduchý příběh: Ana Magdalena, žena  středního věku, jednou ročně podniká cestu na karibský ostrov, aby položila květiny na hrob  své matky. Během osmé z těchto poutí pozve do svého hotelového pokoje muže, který – stejně jako ona – sedí v hotelovém baru sám. Udělá to bez jakéhokoliv předchozího uvážení,  impulsivně. Každý rok poté pak tuto zkušenost opakuje s jiným cizincem. V šesti kapitolách se  tedy dozvídáme o těchto každoročních zážitcích a pocitech, které jsou s nimi spojeny.

García Márquez tak svým čtenářům předkládá jakousi skeč – o sexu, zradě, ale také o lásce a manželství. Tato kniha totiž není o sexuálním osvobození manželky ve středním věku, zahalené nespokojeností. Naopak, hned během prvních stran se dozvídáme, že manželství – pro  Anu Magdalenu velmi podstatný vztah – má dynamiku podobnou mladým zamilovaným  párům, které se sebe navzájem nemohou nabažit. Od každodenních intimností společného sprchování až po vášnivý sexuální život. Tento příběh tedy skrze červenou nit uvědomění si sama sebe ve vztahu k druhému ukazuje na korozi manželství, žárlivost, a všechna ostrovní dobrodružství za závojem anonymity.

Text jako takový je strhující, zápletka (skoro až na úplném konci knihy) je chytře  promyšlena. Hlavní postava je mnohovrstevnatá, rozporuplná a poutavá, jako čtenář*ka k Aně Magdaleně přilnete hned na prvních stránkách. Nejúžasnější – a to není žádné překvapení – je  Márquezova poetická próza, a zároveň jeho jazyk každodennosti. Pozorujeme Anu Magdalenu, jak si volá taxi, čistí matčin hrob, objednává si gin, zatímco sedí sama v baru. Anebo si sedíc  na záchodové míse povídá s manželem, během čehož se on sprchuje. Jsme si vědomi jejích  emocí a prožitků, nikdy se k nim nedostaneme dostatečně blízko na to, aby se nás dotkly hlouběji.

Po přečtení je nám samozřejmě jasné, že se jedná o nedokončené dílo: kniha je  v některých odstavcích poněkud nepřehledná, v ději se objevují drobné rozpory a pár opakování. Samotný konec se může zdát být unáhlený až překotný. I tak je to ale další důležitý dílek, který hladce zapadá do celého literárního dědictví Gabriela Garcíi Márquéze. Nejedná se  o knihu plnou magického realismu, to ani neslibuje. Naopak, je to meditace prchlivých okamžiků a emocí. Novela jako náčrt, jakýsi posmrtný dárek od autora velkých děl, který nám  zlehka ukazuje nejen samotný proces psaní, ale také mnohovrstevnatost a záběr celého díla,  stejně tak jako mistrovskou (až skoro magickou) práci s jazykem.