5 maturitních knih, které se čtou samy
Díla ze seznamu maturitní četby jsou hodnotná, obohacující, plná silných emocí, složitých větných skladeb a obzory rozšiřujících slov, ale mnoho z nich postrádá jeden důležitý faktor.
Nejsou čtivá – nebo se to o nich aspoň tvrdí. Nechte se přesvědčit o opaku nad maturitními knihami, které disponují schopností vtáhnout vás do děje a pustit až na samém konci. Změněné, zasažené, a hlavně při plném vědomí. Bez potřeby kofeinové vzpruhy.
Ne nadarmo se většina z nás setká s knihami Marka Twaina už na základní škole. Zatímco tam čteme Dobrodružství Toma Sawyera, v seznamu maturitní četby už léta figuruje jeho kamarád a společník, Huckleberry Finn. Jeho dobrodružství sice navazuje na to Tomovo dětské a uličnické, na svých stránkách už ale skrývá kritiku otroctví a rasismu. Dělá to ale s humorem, satirou a jazykem normálních smrtelníků, a tak se u jeho čtení ani na chvilku necítíte jako na přednášce dobrých mravů, ale zkrátka se probavíte až na konec. A u toho vám občas ustrne srdce a obočí povyskočí údivem.
Jakmile nějaká kniha v době svého vydání způsobila vlnu nevole a vyvolala pokusy ji zcenzurovat nebo dokonce zakázat, máte téměř jistotu, že vás její čtení bude bavit. Je to tak u Dobrodružství Huckleberryho Finna a můžete se vsadit, že to tak bude i u Obrazu Doriana Graye. Tomu sice Oscar Wilde nepropůjčil humorný jazyk nebo satirický pohled na svět, vložil do něj ale svou lásku k umění, podivnu, mystice a krásnu. Jeho kniha je plná vět, které si budete chtít zapsat, a můžeme vám slíbit, že dějová linka bude v těsném závěsu za tou jazykovou. Dorian Gray je postavou, která se vám dostane pod kůži a jen tak odtamtud nebude chtít pryč.
Jestli existují knihy, které mají schopnost uhranout téměř každého, jsou to ty, jejichž realita nám způsobuje husí kůži. Christiane F. svým vyprávěním v My děti ze stanice Zoo odrazuje čtenáře od drogových dobrodružství již od roku 1978. Novináři, kteří její příběh sepsali, dobře věděli, co dělají, a tak čtení série reportáží o životě drogově závislé teenagerky svírá a bolí a hlavně nepustí. Dva měsíce rozhovorů, ze kterých kniha vznikla, vám uplynou před očima, ani nebudete vědět jak.
Pokud nějakou knihu dlouhodobě řada čtenářů řadí mezi své favority, pravděpodobně na ní něco bude. Malého prince jak kdyby Antoine de Saint-Exupéry psal pro dítě, co se skrývá v každém z nás. Poetický příběh dojímá, chytá za srdce, odhaluje životní pravdy, které tušíme, ale třeba si je nepřiznáváme… A hlavně baví. Tahle pohádka plná metafor a přirovnání se čte sama. A na jejím konci váš čeká hořkosladké smutno, že je celý příběh za vámi.
Malý princ se možná těší své popularitě i z toho důvodu, že existuje jen málo lidí, kteří by se neradi vraceli do dětství. Do doby bezstarostnosti, nevinnosti a lehkomyslného užívání malých i velkých dobrodružství. A takovým návratem, zachycenou vzpomínkou na radosti i starosti uličnických let, je Bylo nás pět od Karla Poláčka. Knížka, která svými slovy a humorem cílí do našich povinnostmi zastřených srdcí a nechává jim znovu nahlédnout na svět dětskýma očima, utíká čtenáři stejně rychle, jako uteče samotné dětství. A stejně jako to zůstane po dočtení vzpomínkou, ke které se budete rádi vracet.