A jestli umřeli, žijí tam spolu dodnes: Klasická Margaret Atwood v povídkovém formátu
K tvorbě Margaret Atwood jsem se ve větším dostala až letos, což považuju za osobní selhání. O to víc si ale její knihy užívám. Neutekla mi ani její novinka, kde se autorka ukázala v povídkovém formátu, opět velmi povedeně, samozřejmě.
Knihám Margaret Atwood jsem se vyhýbala zcela vědomě – nejsem fanynkou sci-fi, fantasy a donedávna ani dystopií, což je technicky vzato žánr, do kterého patří i Příběh služebnice nebo Svědectví, tedy knihy, které autorku (alespoň v mých očích) proslavily nejvíce. Měla jsem přečtenou prvně jen Alias Grace, historický román o odsouzené vražedkyni podle skutečných událostí, což by mi z hlediska oblíbených knih mělo sednout více (o tom, jestli jsou žánrové nálepky nosné nebo ne by se dalo polemizovat, pro mou cestu k téhle kanadské spisovatelce byly bohužel dlouhou dobu rozhodující ). Ale žijeme a měníme se, a to i čtenářsky, a tak mi její knihy s dystopickými prvky sednou nakonec víc.
A jestli umřeli, žijí tam spolu dodnes je sbírka více i méně provázaných povídek, ve kterých Atwood kontempluje především nad smrtí blízkého člověka. Už anotace nám prozrazuje, že do knihy autorka výrazně zasadila sama sebe a pravděpodobně svoje pocity a myšlenky po smrti jejího druha Graema Gibsona, se kterým strávili společně 50 let a který zemřel v roce 2019. Jemu taky knihu věnovala, což tu správnou romantickou část mojí duše dojalo ještě před začátkem samotného příběhu.
Kniha je psaná očima, které toho už spoustu zažily, viděly, hlavní postavy (různé) se setkávají s ostatními, kteří jsou často v jejich věku (od sedmdesáti let výš) a řeší témata, která jsou běžná, vtipná, ale někdy hořkosladká. Vzpomínají, nesou si různé bolístky a je obohacující číst knihu i z perspektivy někoho staršího, který si to bytostně uvědomuje (jak by taky ne), a reflektuje to, ale nesklouzává ke klišé a stereotypům (třeba nevrlého důchodce), naopak působí vyrovnaně, klidně, a chci dodat i cool.
Kniha je o smrti, o tom, kdy je váš blízký nemocný a víte, že mu čas tiká o něco rychleji než ostatním, nebo o tom, kdy vás opustí člověk, se kterým jste toho zažili nejvíc na světě a už nikdy vám nikdo nebude tak blízko. Je ale taky o tom, co tomu předcházelo, o šťastných letech vztahu, který postavy budovaly a u čtení cítíte jistotu, který jeden v druhém měli. Ne ale na sílu, jak by se mohlo snadno stát, ale skrze běžné malé situace, které tvoří život.
Už jsem naťukla, že nadpřirozené prvky (a jiné prvky, které ohýbají naši realitu) sci-fi a obdobných žánrovek nemám tak docela v lásce. I v A jestli umřeli, žijí tam spolu dodnes je Atwood zakomponovala, ale už jsem čtenářsky zjevně opravdu dál, protože mě neodrazovaly, ani jsem neztrácela pozornost, jak se mi stávalo dříve (nebo jsem jen měla nešťastnou ruku při výběru čtení?). V jeden moment třeba promlouvá skrze médium s Georgem Orwellem a mimo jiné mu lehce popisuje, v čem se ve svých knihách-dystopiích nemýlil a co by ho možná překvapilo. Za mě i tyhle „odbočky“ skvěle fungovaly a já si čtení užila sakumprásk celé.
Sečteno a podtrženo, knihu můžu jedině doporučit, stejně jako všechny knihy Margaret Atwood. Sama jsem k nim musela dozrát, a tak mrkám na vás, pokud to zrovna teď máte stejně nebo jste pro odkládání Atwood „na později“ měli doteď jiný důvod. Je to nesmírně inteligentní, odvážná a charakterní žena, a z jejích knih je to dost dobře cítit.
