Smutný příběh, který vás rozesměje
Hvězdy nám nepřály se staly velikým hitem už v době, kdy se všichni fanoušci dozvěděli o vydání. Talent Johna Greena nám měl být konečně plně odhalen. Autor byl pro většinu českých čtenářů do té doby skryt, ale těch několik nadšenců, kteří jeho knihy četli v angličtině, se zaradovalo, že jejich oblíbená kniha bude vydána v češtině. To ale pořád nevysvětluje, jak jsem se ke knize dostala já. Přejdu tedy k věci. Jsem člověk, který spíš radši ty fantastické magořiny, vymyšlené světy, lidi, příběhy a legendy. A tak jsem knihu ze začátku přehlédla s faktem, že přeci nemohu mít knihy všechny, a navíc že by mě námět asi nezaujal. Ale když se strhla vlna recenzí blogerů, stačilo mi přečíst si dvě a věděla jsem, že fantastické magořiny budou muset počkat. Toužila jsem si příběh přečíst, abych sama okusila, zda je tak dobrý, jak všichni povídali.
Příběhy ze života sami o sobě můžou být skvělým okořeněním mezi fantastickými příběhy. Oceňuju u knihy, když čtenáře vtáhne do děje a dokáže ho pohltit emocemi − i přes to ale nerada vyhledávám knihy se smutným nebo tragickým námětem. Řídím se heslem, že proč číst o bolesti a utrpení, když jí máme ve vlastních životech dost. Proto i mě samotnou překvapilo, když jsem zatoužila si knihu přečíst. Čišelo z ní cosi zvláštního, co v ostatních knihách nenajdeme.
Styl, jakým je kniha psaná, je vzhledem k tématu zvláštní, ale bylo příjemné vidět, že to autor pojmul zábavným způsobem (ačkoli použití slova „zábavným“ se v tomto případě moc nehodí). Příběh je nabitý potlačovanými emocemi, strachem ze ztráty, strachem ze zapomenutí, a i přes to všechno dokonalým ztělesněním lásky ve všech formách.
Není to kniha o obyčejném zamilovaném příběhu. Mnoho z nás pochopilo, že vůbec nešlo o lásku, která hory přenáší, ale o poselství, že štěstí s sebou vždy nese neštěstí.
Vyprávění bylo tak neskutečně skutečné, z moderního prostředí, o skutečných problémech, a navíc na papíru zaznamenáno takovým neokoukaným způsobem, kdy si autor nebral servítky. Předkládal nám svoje myšlenky a nápady s naprostou upřímností prostřednictvím hlavní hrdinky. Některé pasáže byly tak skvělé, že jsem si musela sama pro sebe říkat, jak skvělý a moudrý musí John Green být a jak bych takového člověka ráda poznala.
Skvělou knihu, jako je tahle, si člověk musí zákonitě užít. I takovéto téma, které mě mnohokrát donutilo uvažovat nad svýmživotem a uronit slzu, považuju za skvělé.
Nicméně já se v knize nijak nezhlédla. Jak říkám, byla radost ji číst, protože se knížka četla téměř sama, ale zřejmě si budu muset na tento žánr ještě pár let počkat, třeba mě potom nadchne tak, jak by měl.
Hlavní hrdinové byli skvělí. Hazel jsem si oblíbila, protože byla vtipná, čas od času sarkastická, statečná, ale zároveň křehká. Představovala základní stavební jednotku skvělého příběhu. Postavy kolem ní jako by už nebyly tolik důležité. Augustus ji skvěle doplňoval. Dokázal o těžkých věcech mluvit s humorem a ironií, byl Hazel oporou a celkově působil silně − ne fyzicky, ale duševně. Takového přítele by si přál asi každý.
John Green si umí skvěle hrát se slovíčky. Často jsem se nad myšlenkovými pochody zastavovala, četla je stále a stále dokola, abych se ujistila, že té genialitě rozumím správně. Vdechnul život srdceryvnému příběhu a nechal ho prozářit. Vložil naději tam, kde být měla, každý čin, který nechal hrdiny udělat, měl své opodstatnění a na konci každý z nás musí zjistit, že ačkoli je to smutné a příběh musí skončit, puzzle do sebe zapadly.
Hvězdy nám nepřály
John Green · Vydavatelství: Knižní klub, 2013
Zajímavá a citlivá knížka o šestnáctileté Hazel, která trpí rakovinou a sblíží se s Augustem, jemuž se podařilo tuto nemoc překonat. Ti dva mladí lidé se výborně doplňují, a navíc je spojuje originální pohled na život i na chorobu, která je postihla. „Nejvtipnější smutný příběh“ je napsán s mimořádným smyslem pro humor a sarkasmus a díky autorovu vyprávěčskému talentu vyznívá velmi působivě.
Autorka je knižní blogerka. Článek byl původně publikován na jejím blogu.
