Režim, nerežim, člověk by neměl žít sám
Bible osamělého člověka ukazuje samotu uvnitř svobody
Nositel Nobelovy ceny, čínský spisovatel a malíř, Gao Xingjian je českému čtenáři znám již díky románu Hora duše. Nyní se díky nakladatelství Academia objevuje jeho autobiografická práce Bible osamělého člověka.
Gao Xingjian patří mezi výrazné čínské autory 80. let 20. století. Upozornil na sebe avantgardními divadelními hrami, které se čínským úřadům příliš nezamlouvaly. V roce 1988 musel opustit Čínu. Od té doby žije v Paříži, získal francouzské občanství. Oba jeho nejznámější romány vyšly již na konci 90. let, v českém prostředí dlouho čekaly na překladatele.
Protože Gao Xingjian patří mezi divadelní experimentátory, dalo se čekat, že komplikovanost formy přinese i do prózy. Bible osamělého člověka je jakousi směsicí výpovědí (titul Bible je dost trefný, neboť v Gaově knize můžeme najít svod různorodých textů a zároveň je to jeho vlastní kniha knih, Svaté písmo jeho zpovědi). Řazeny za sebou jsou zde vzpomínky na období tzv. kulturní proletářské revoluce v Číně v letech šedesátých a sedmdesátých, prolínané s autorovou současností, tedy rokem 1997, kdy už jako stárnoucí emigrant přijíždí do Hongkongu, aby se účastnil premiéry své hry. Období těsně před navrácením britské kolonie Číně v něm evokuje vzpomínky na život v rodné vlasti, než ji nadobro opustil.
Problém literárního exilu je komplikovaný a nejinak je tomu i v Gaově próze. Spisovatel narozdíl od malíře či sochaře, kteří mohou srozumitelně své umění představovat kdekoli ve světě, potřebuje k psaní mateřský jazyk. Poté, co se stává nemožným zůstat v totalitní zemi, nastává v exilu problém: zůstat věrný mateřskému jazyku, který se ovšem mezitím vyvíjí, takže spisovatel konzervuje stav jazyka v době, kdy z vlasti odešel, nebo začít psát novým jazykem? Čínština má dozajista výhodu v tom, že Gaových čtenářů rozesetých po světě bude rozhodně více, než bylo příznivců českých exulantů v době komunismu.
Gao Xingjian k tomu sám řekl: „Exil autory zřejmě nutí, aby psali horkou, zapálenou literaturu.“ (viz Souvislosti 2/2010 s. 191) Protože jinak se literát uzavírá do vnitřního exilu a ztrácí své čtenáře. Tato skutečnost se však v románu tolik netematizuje, mnohem zásadnější je ztráta vlasti, syndrom opuštěného hnízda, rozbitých rodinných vazeb, které s sebou exil přináší.
Hlavní hrdina (stárnoucí spisovatel) prošel světem, má za sebou mnohé životní zkušenosti, přesto je osamělý – postava nese podobné rysy se samotným Gaem. Není pořádně schopný vytvořit si osobní vazby, zmítá se ve složitém sexuálním životě, nemá rodinu – v tomhle stavu žije celý život. Je sice svobodný, neohrožen na životě, ale vytrestaný předchozí dobou tak, že ho jeho svoboda uvrhla do velké samoty. Je kočovníkem po světových jevištích, přesto by rád měl domov. Ten mu nahrazují bezpohlavní hotelové pokoje a smyslné milenky (pro čtenáře je zásadní popis vztahu k manželce, která jakoby ztělesňuje paralelu s kulturní proletářskou revolucí). Na druhou stranu Gao vidí idylicky domov hlavního hrdiny, kdy ten jako dítě dostal zlaté pero značky Parker a celé dny k nelibosti otcově trávil psaním.
Děj není komplikovaný, dá se sledovat, ačkoli se čtenář bude muset zorientovat v na přeskáčku řazených vzpomínkách a obrazech současnosti.
Román má 61 kapitol, jež jsou značeny pouze čísly, asi by bylo možné volit a začít klidně číst například odprostředka, pevná struktura není dána. Upozornění si zaslouží schizofrenní oslovování hlavního hrdiny, pro vzpomínky typická ich forma zcela chybí, Gao o hrdinovi píše buďto v er formě (jde-li o časy minulé), nebo ho oslovuje: „Ty už se nevrátíš. Opravdu nikdy? ptá se někdo. Ne to není tvoje země, ty ji máš v paměti, je to tvůj pramen uprostřed noci, odkud prýští pocity, všechno to nevyslovitelné, taková osobní soukromá Čína, která s tamtím státem dávno nemá co do činění.“ (s. 404). Mluví s ním tak trochu jako s malým chlapcem, který si prostě musí zvyknout, i když už je to dávno kmet. Tato snaha o jakousi dialogičnost připomíná rozhovor boha a jeho poslušného služebníka, který byl do svého osudu doslova vržen.
Román má blízko k západnímu proudu vědomí, Gao se přiznává k četbě Prousta, Joyce, Woolfové a jiných.
Říká však, že tyto západní možnosti nejsou v čínštině realizovatelné, neboť ta je proudem vědomí sama o sobě. Své psaní tedy nazývá proudem jazyka (viz Souvislosti 2/2010 s. 189). Z tohoto důvodu je důležité pochválit Denisa Molčanova, který se mistrně zhostil překladu Gaových experimentů s jazykem i formou. Důkazem jeho fundovanosti je i závěrečný doslov.
Kniha je završena Gaovou esejí nesoucí název Ideologie a literatura. Hned na začátku čínský exulant píše: Ideologie literaturou manipuluje, potřebuje ji ovládat, omezovat do přijatelných rozměrů, vytvářet si vlastní, nebo ji následně alespoň odsoudit...“ (s. 436) Před tímto nebezpečím důsledně varuje, ukazuje, že k ovládání lidí ideologií stačí podpůrný systém hodnot. V tom zůstává Gaova kniha jakýmsi mementem, všimněme si, co vytváří dnešní systém hodnot, co vede ke zestádnění?
Bible osamělého člověka je důležitá kniha, neboť je výzvou k tomu, aby k člověčímu osamocení nemuselo docházet.
Bible osamělého člověka
Druhý román slavného čínského spisovatele, dramatika a malíře, nositele Nobelovy ceny za literaturu, Gao Xingjiana, začíná na jaře roku 1997, kdy se stárnoucí dramatik vydává do Hongkongu na premiéru své divadelní hry. Blízkost pevninské Číny a termínu návratu této britské kolonie do jejího čínského lůna v něm po letech exilu vyvolává vlnu vzpomínek. Jejich dravost mu připomíná hrůzu nesmyslného násilí, kulturu strachu, před kterou uprchl, aby mohl klidně tvořit a žít. Autor vede svého čtenáře pevnou rukou mezi pohyblivými písky vzpomínek a povinného zapomínání zpět k sladkému, tak krátkému dětství, probouzení se světu, osudovým setkáním s ženami, které mu zas a znovu berou dech, i uvržení do víru nenasytné revoluce zvané kulturní, kterou neukojí ani krev obětí. Tentokrát ale před zásadními otázkami není úniku. Autor Hory duše znovu rozvíjí poutavou síť příběhu, jehož jádrem je dialog sám se sebou. Kdo je však ty a kdo on? Gao Xingjian dobře ví, kolik postav se dělí o jedinou totožnost, živoří v ní, jásá, šílí, odmítá, utíká, uvažuje, promlouvá, váhá i rozhoduje… Jednoznačnou odpověď tedy nemá.
