Být imaginárním kamarádem není žádná sranda
Být imaginárním kamarádem není žádná sranda. Vlastně je to pěkná dřina. Ale navzdory všem trápením, strachům a obavám je to to nejlepší na světě. Své o tom ví Budo, což je imaginární kamarád osmiletého autisty Maxe.
Díky tomu, že je Max jiný, než ostatní děti, je Budo na světě mnohem déle, než další imaginární kamarádi. Je to vlastně už skoro Metuzalém, a proto je daleko světaznalejší než Štěně, Mlask, Lžíce, Malenka nebo Graham, což jsou další imaginární kamarádi.
Ti spolu mohou mluvit, ačkoliv je zbytek světa nevidí. Vidí je pouze jejich dětský kamarád, který si je vymyslel. V okamžiku, kdy na ně dítě přestane věřit, imaginární kamarádi zaniknou. Což je v podstatě to samé, jako by umřeli a Budo se víc než jiní kamarádi děsí smrti. Když ovšem Maxe přímo ze školy unese učitelka Pattersonová, Budovi nezbývá nic jiného, než se rozhodnout, co je pro něj přednější – jeho vlastní existence, nebo Max?
Rozhodnutí, které je na první pohled tak očividné, ovšem není do poslední chvíle jisté, protože Paměti imaginárního kamaráda nejsou černobílé, není tu jen dobro versus zlo, ale celá paleta nejrůznějších barev. A to je na něm jedna z nejlepších věcí.To vůbec nejlepší, řekla bych, je ten nápad. Postavit do hlavní role a zároveň do role vypravěče imaginárního kamaráda je tak originální a neotřelé, že už jen díky tomuhle bych z knížky byla nadšená. Ještě navíc je to čtivé, vtipné, napínavé a trochu pohádkové, což je zkrátka jedinečná kombinace. A třešničkou na dortu je fakt, že ačkoliv o sobě Budo prohlašuje, jaký že je to zkušený chlapík, stále je to „pouze“ odraz Maxe, tudíž mají čtenáři možnost vidět svět dětskýma očima.
Matthew Dicks je skvělý spisovatel. Jeho nejsilnější stránkou jsou silné charaktery postav a taky velmi napínavé popisy situací, kdy jde do tuhého. Závěr knihy, který je opravdu akční, jsem doslova hltala a nemohla se od něj odtrhnout. No a ty postavy… Budo je strašně sympatický. Je dost sobecký, bojácný a zároveň starostlivý a statečný na to, abyste chvílemi zapomínali, že to není skutečný člověk. I Maxe, Budova člověčího kamaráda, vykreslil spisovatel velice věrohodně, a velice přesně a citlivě vystihl vnitřní svět člověka s autismem.
To jediné, co mi na knížce úplně nesedí, je ten nenápadný obal. Sice pěkný a docela vystihující, ale vím, že jsem už knížku jednou viděla v knihkupectví, ale do ruky jsem ji nevzala, právě kvůli tomu, že je obálka nevýrazná. Schválně se koukněte po internetu, jak si s obálkou poradili v jiných jazycích, vypadá mnohem lákavěji. V knize jsem taky zpozorovalatři nebo čtyři překlepy, což pro mě není odrazující, ale říkám si, že tak báječný příběh si zaslouží, aby ho nakladatelství vypiplalo k dokonalosti po všech stránkách.
Otevřený závěr příběhu byl přesně podle mého gusta, ovšem ten, kdo si nerad sám domýšlí konce, nejspíš moc nadšený nebude. A vůbec, něco si musíte domýšlet i během příběhu, ne všechno je tam řečeno polopaticky. Na konci jsem slzu uronila a knížku jsem zavírala s dobrým pocitem z toho, že mám za sebou parádní příběh. Je mi celkem jedno, že mi od začátku bylo jasné, jak to dopadne.
Takže, je vám jasné, že Paměti imaginárního kamaráda si prostě musíte přečíst, že? 🙂
Paměti imaginárního kamaráda
Matthew Dicks · Vydavatelství: Argo, 2014
Budo má ohromnou kliku. Je na světě už mnohem déle než většina imaginárních kamarádů. Navíc vypadá jako normální člověk. Jen je zkrátka imaginární. Vidí a slyší ho pouze osmiletý Max. Největší starost Budovi dělá, aby na něj Max nepřestal věřit, protože pak by zmizel. Max je jiný než ostatní děti, trpí ne přesně definovanou poruchou. To ale Budovi nevadí, Maxe bezvýhradně miluje a je jeho andělem strážným. Nedokáže ho ochránit jen před učitelkou paní Pattersonovu, která přišla o své vlastní dítě a věří, že ona jediná je schopna se o Maxe náležitě postarat. Když učitelka Maxe unese, Budo se ho snaží zachránit. Není to ale snadné, protože Budo nemůže komunikovat s vnějším světem. Nakonec se musí rozhodnout, co je důležitější: Maxovo štěstí, nebo jeho vlastní existence.
