Jaká je nová kuchařka Dity P.?

Jaká je nová kuchařka Dity P.? Krásná. Stejně jako ta první. Ditu jsem znala ještě v dobách, kdy vaření a jídlo vůbec nebylo cool. Farmářské trhy neexitovaly, Dita dělala šéfredaktorku Apetitu a já jsem strašně ráda četla její úvodníky. To mi mohlo být tak 15, chodila jsem na gympl a byla trapná, že místo Bravíčka nosím do školy časopisy o vaření.

Když jsem potom o pár let později zakládala blog, chvíli jsem ho chtěla pojmenovat Deník Terezy S., ale potom mi tak nějak přišlo, že musím vymyslet něco svého. Dita sama o sobě říká, že jí prostě jen baví vařit, že není žádná šéfkuchařka nebo znalkyně, a to je mi na ní víc než cokoliv jiného sympatické. Stejné jako ona jsou i její recepty, jídla, která každý uvaříme doma, na nic si nehrají, ale ve finále se všichni oblizují a chtějí přidat.

Bála jsem se, že druhý díl kuchařky mě zklame. Obecně nemám ráda, když skvělé věci, filmy, knihy mají nějaké druhé díly. Naštěstí ale i pokračování v tomhle případě stojí za to! Fotky jsou krásné, jak už to tak u Dity bývá, recepty použitelné a fungující, suroviny dostupné. Od první až do poslední stránky je cítit ta šílená spousta práce, kterou do knihy někdo musel vložit.

Knihu mi doručilo knikupectví Martinus minulý pátek do práce, před námi byl deštivý víkend a nákup nové sedačky v IKEA. Čas jak stvořený na to vlézt si pod deku, dát si šálek teplého čaje a začíst se do příběhu.

Pokud kuchařku ještě nemáte, běžte si ji koupit, podpoříte tak někoho, kdo měl tu sílu a odhodlání, že na vlastní pěst vybudoval silnou osobní značku a dal světu dvě vizuálně krásné kuchařky, které mezi ostatními rozhodně nezaniknou, ba naopak vyčnívají z šedivého průměru a nudy.

„… Říkám si, že buchta na plech je jediná stálice, která se táhne mým životem. Babičce úče s dědou už je hodně let, a buchtu už jim vozím já. Ale kdykoliv za nimi přijedu, mají sami pro sebe upečenou svojí olejovku. Už skoro nevaří, jen tu buchtu na plech musí mít. Pečou ji každý pátek, babička s dědou spolu. Děda babičku odhání, že to zvládne sám, ona se nenechá a buchta se jim i v hádkách vždycky povede. A tak se nad ní potkáváme a já si vždycky vybavím strejku Zdeňka, kterej mě v Humpolci vzal poprvé na diskotéku, kde mě podloudně zlil sotva jsem chodila, a když jsme se vrátili ve dvě ráno k babičce a dědovi domů, vytáhli jsme čerstvě upečenou švestkovou buchtu, půlku jí do sebe naházeli, a v tu chvíli strejka Zdenda pronesl legendární hlášku: “Ditko, ty jsi taková pěkná česká buchta – totálně na plech.”

Recenzovala blogerka z blogu Foodlover.cz