Ty moje skvostné zvířátko: Kniha, na kterou musíte mít silný žaludek

Ty moje skvostné zvířátko je druhý román nizozemského autora Lucase Rijnevelda, který byl oceňován již za svou básnickou sbírku a později i za své prozaické dílo. Román S večerem přichází tíseň mu přinesl Mezinárodní Bookerovu cenu za rok 2020. Cenu získal jako první nizozemský autor a také jako první nebinární autor. A kdyby ji nezískal tehdy, tak by ji podle mě dostal za „Zvířátko“.

Předchozí kniha má s aktuálním románem shodné zasazení na holandský venkov, kde vyrostl i sám autor. V obou knihách se objevuje úmrtí v rodině, po němž se rodiče uzavřou ve svém zármutku a přestanou se věnovat svým dětem. Ty jsou ponechány během křehkého období dospívání napospas svým nejistotám i pocitům viny a hledají útěchu ve světě fantazie. I to je částečně inspirováno autorovým dětstvím – když mu byly tři roky, přišel o bratra.

Už autorův předchozí román nebyl zrovna příjemným čtením a ani tentokrát tomu nebude jinak. Ty moje skvostné zvířátko otevírá velmi nepříjemné téma vztahu staršího muže s dospívající dívkou. Celá kniha je koncipovaná jako takový „milostný“ dopis vesnického veterináře pro dceru statkáře, kterému se stará o dobytek. Dopis je psaný retrospektivně, veterinář vzpomíná na jednotlivé momenty, které vedly k jejich sblížení, na své pocity a tehdejší myšlenky. Na to, jak mu touha po statkářově dceři postupně ničila manželství, vztah se synem, jak si nemohl pomoci, i když si uvědomoval, že by to měl ihned utnout…

Dívka se často uzavírá do svého světa fantazií, kde debatuje s Freudem nebo Hitlerem, se kterým má (stejně jako autor) společné narozeniny. Ve svých čtrnácti letech s kamarádkami teprve objevuje svět dospělých a s ním související nástrahy lásky a vztahu mezi mužem a ženou. Mnohé jim díky dětskému pohledu přijde zábavné, ale v té chvíli nastoupí „dobrosrdečný“ veterinář, který jí ve všem rozumí (nebo to umí alespoň věrně předstírat), a se kterým mají společnou zálibu v hudbě a literatuře.

Jejich vztah se postupně prohlubuje a pro čtrnáctiletou dívku to je jen dobrodružství, které se jí sice přestává líbit, ale není z něho úniku. Přátelský devětačtyřicetiletý veterinář umí přitvrdit a využít svého dominantního postavení. A to není zrovna jednoduché čtení. Navíc je text psán bez odstavců, mnohdy i bez teček mezi větami. Text plyne v jedné rovině, napětí se tak stupňuje a vy jste nuceni číst a číst až u toho pomalu tajíte dech. Během čtení se u vás vystřídají všechny možné negativní emoce. Někdy jsem musela knihu znechuceně zavřít, odložit ji a dát si přestávku. Za chvíli jsem ale po knize opět sáhla, abych se přesvědčila, zda jsem tomu správně rozuměla (bohužel ano).

Proč něco takového číst, když vám z toho bude pouze nepříjemně? Přes všechny ty hrůzy je kniha psána krásným metaforickým jazykem, který za to stojí. Bohužel i ten je však plný tělesnosti lidské i zvířecí. Přímočarost textu i veterinářových skutků vám mnohdy podlomí kolena. Kniha nemá žádný pomalý rozjezd, nechutnosti na vás bude chrlit již od první strany. Setkává se zde naivní svět dětí plný fantazie se světem dospělých, který ten dětský svět silně nabourává a překrucuje to, co je ještě normální. Jak má čtrnáctiletá dívka vědět, co je ještě v pořádku a co ne, když se s těmito věcmi dosud nesetkala? V knize je popsán svět plný nejistot, touhy, zármutku i zranitelnosti a samotné oslovení „zvířátko“ ve mně i po dočtení vyvolává husí kůži a nepříjemné pocity.

Také bych ráda vypíchla hudební vkus obou postav. Kniha je prošpikována tipy na skvělé písně, jejichž poslech vám snad vzpomínky na knihu nezkazí. Stejně tak se v ní objevuje množství literárních tipů. Celkově mají obě postavy, především pak dívka vzhledem ke svému věku, skvělý přehled v hudbě, umění i světových událostech. Jako protiklad všemu tomu zlu se tu objevují krásné až pohádkové geografické názvy (např. Tajnosnubná nebo Protizem).

Jako tip na knihu s podobným tématem se nabízí navrhnout Nabokovu Lolitu, i v anotaci se uvádí, že se jedná o její odvážnou a originální reinterpretaci. Pokud byste raději něco novějšího a z českého rybníku, téma zneužívání dětí se objevuje i v Zahradě Petry Dvořákové nebo v Poupátkách Hany D. Lehečkové. Zahrada je z pohledu muže, který v sobě tyto nové touhy objevuje. Poupátka jsou naopak z pohledu jedenáctileté dívky, která navštěvuje dramatický kroužek, i když je vedoucí „trochu divný“ a zakazuje jim kamarádit se s jinými dětmi. Z prostředí pařížských literárních kruhů je pak kniha Svolení autorky Vanessy Springory, ve které se třináctiletá dívka plně oddává staršímu charismatickému spisovateli, a to i přes hrozbu policejního vyšetřování. Pustíte se do Zvířátka? Nebo už vám byla nepříjemná jen četba recenze a tuto tematiku v knihách obejdete obloukem?