Barbora Baronová: Příběhy přišly ke mně
Barbora Baronová vypráví o své knize Slečny, kterou letos vydala v artovém zpracování spolu s přítelem Lukášem Hvozdeckým a fotografkou Ditou Pepe na vlastní náklady. Kniha mapuje osudy osmi českých neprovdaných žen od dvacátých let minulého století do současnosti. Příběhy žen autorka literárně zpracovala, vytvořila tak specifickou výpověď o fenoménu hanlivě nazývaném „stará panna“.
Proč Slečny? Kde se vzala idea stylizovaného dokumentu o svobodných ženách?
Vždycky mě zajímala ženská témata. Jako novinářka jsem prošla řadou redakcí, kde jsem mívala jako externistka poměrně volnou ruku v nastolování témat, která bych ráda zpracovávala, takže jsem si cíleně hledala věci, které mě samotnou zajímaly nejvíce. Vždy jsem si kladla otázky, jak žít a zda-li život, který žiju, je pro mě skutečně ten nejlepší. Takže jsem prostřednictvím příběhů pak hledala odpovědi na to, co jsem potřebovala. Nakonec nad prací zvítězila touha napsat knihu o jednom z fenoménů, který mě vždycky fascinoval. Nenapsat jenom článek, který má předem přesně a přísně stanovený počet normoznaků, ale dát čtenářům prostor nahlédnout na zvolený fenomén komplexně, na ploše, kterou si dle mého zaslouží. Navíc jsem nemusela podléhat diktátu jazyka, stylu ani ideové náplni žádného konkrétního média, mohla jsem být jen tou jedinou osobou, která se stala médiem příběhů, dokumentaristou, který pak nasbíraný materiál maximálně ohleduplně zpracoval.
Už předtím tu ale byly i jiné literární pokusy.
Vždycky jsem chtěla dělat autorskou tvorbu. Od dětství jsem psala poesii, později povídky, písňové texty. Při studiu na VOŠ Jaroslava Ježka jsem se věnovala i divadelní tvorbě. (Hořké mandle se hrály v Divadle Řeznická). Jenže prosadit se v České republice není jen tak. A získat pozornost už vůbec ne. U mě byly dílčí úspěchy vždy dílem velké náhody a ochoty druhých. S knížkou Slečny jsme se ale rozhodli vzít „osud“ do vlastních rukou.
Jak se vám to dařilo?
Vydání knihy Slečny pro mě bylo velkou školou. Chtěli jsme knihu vydat přesně podle našich představ, bez kompromisů, aby byla krásná a výjimečná. Jak náročné to ale v Česku je, jsem pak zjišťovala den co den, po celý rok. Ze spisovatelky jsem se stala produkční, která se musela rychle zorientovat v oblasti grafiky, fotografie i managementu projektů, za pochodu jsem psala granty v češtině i angličtině, řídila jsem souběžná jednání s několika tiskárnami a knižními ateliéry, abych se posléze převtělila do PR expertky a mediální koordinátorky, která připravovala kompletní informační servis do všech typů médií a zároveň vytvářela různé marketingové kampaně. Taky jsem se ujala role distributorky a začala jednat s jednotlivými knihkupectvími, knihovnami, zákazníky a posléze i distributorskými sítěmi. A též jsem se stala dělníkem, protože jsem se podílela na finální ruční kompletaci knížek… Teď říkám, že kdybych věděla, co nás všechno čeká, nevím, jestli bych sebrala na počátku dost odvahy. Ale asi ano. Ten výsledek myslím za to stojí.
Dá se knížkou vydělat, když celá produkce leží v rukou tvůrce?
Nedávno se mě máma ptala, po kom z rodiny jsem, že tak riskuju. Vyprávěla jsem jí totiž o svých dalších literárních a uměleckých plánech. Bratr se mě zase neustále dotazuje, jestli jsme už s Lukášem náhodou nezbankrotovali. Pravda je taková, že kdybychom knize nevěnovali takovou péči a kdyby neměla takové umělecké ambice, nebyla by celá produkce tak velmi náročná a nákladná. Na druhou stranu jsme nechtěli vyprodukovat nic tuctového. S Lukášem budeme rádi, když se nám vrátí náklady na produkci knihy a částečně se finančně pokryje třeba práce na knize nebo čas, který jsme našemu projektu věnovali. A proč tomu tak je? Můžu si teď stěžovat na to, jak málo peněz jde v Česku na kulturu a umění, že cenu knihy tvoří miliarda položek a je v ní zahrnuta i distributorská nebo knihkupecká marže a vysoké DPH, ale že cenu knihy nejde zvyšovat donekonečna, protože si ji nikdo pak nekoupí, že knižní trh jede už dlouho ve vyjetých kolejích a malí nakladatelé jsou pro své malé náklady už z podstaty byznysu diskriminováni na mnoha frontách, že se s knihami v některých velkých obchodech kupčí jako s jogurty a dobrá místa na regálech se prodávají za peníze… Může mi z toho být leda tak smutno, ale je to holt byznys, a kdo chce prodávat… Na druhou stranu jsem ráda, že žiju ve svobodné zemi a můžu psát a vydávat si své ambiciózní projekty. Jen kdyby se člověk nemusel neustále setkávat s výmluvami, že něco nejde, že to není možné, že to bude drahé nebo to nebude fungovat. To je skutečně ubíjející, ta neochota, pasivita, rezignace. Snad mě to taky nečeká. Naštěstí mě při práci na knize potkalo i spousta dobrého. Poznala jsem skvělé malé knihařské ateliéry, ambiciózní mladé nakladatele, odvážné spisovatelky a spisovatele, kteří se nebojí vydávat po vlastní ose a též výborné knihkupce, kteří absolutně rozumí svému řemeslu. Takové setkání, to byla vždy velká radost.
Osm žen vypráví o tom, proč zůstaly svobodné. Proč? Je to potřeba číst?
Jak jsem již říkala, ráda hledám odpovědi na otázky, které mě zajímají. Jedna z mých otázek zněla, zda-li je nutné se v dnešní době ještě vdávat. Co mi to může do života přinést? Při pohledu na křivku rozvodovosti se totiž nabízí odpověď, že sňatek je v dnešní době věc dosti povrchní. Též se mi nikdy nelíbila představa, že společnost tlačí člověka na základě jeho aktuálního statutu do konkrétních rolí, ve kterých nemůže svobodně dýchat. Myslím, že je dobré si Slečny přečíst. Člověk se na svět podívá jinou optikou. A třeba se zase více stane člověkem.
Bylo obtížné najít osm žen, jejichž příběh Slečny vypravují? Kde se hledají svobodné ženy?
Pátrala jsem porůznu, některé ženy jsem znala, některé jsem kontaktovala prostřednictvím svých přátel, známých, kteří mi pomohli navázat s dotyčnou ženou komunikaci. Některé ženy se mi ozvaly samy poté, co si se mnou přečetly rozhovor…
Nebylo to asi jednoduché získat všechny výpovědi.
Výpovědi jsem získávala postupně. Nejdříve jsem se musela se ženami trochu sblížit, seznámit. Příště jsem za nimi jela už s kusem textu, který jsem doma přepsala z naší společné nahrávky a zpracovala. Na něm jsme stavěli dále. Původně jsem pracovala s více jedinci, ale někdy je příliš obtížné hovořit o svém životě, například pro někoho je jeho život až příliš obyčejný a nechce se ke spoustě věcem vracet. Proto z některých příběhů sešlo.
Je to těžké, když žena zůstane sama?
Pro ně samotné to mnoho let těžké není. Horší to je v okamžiku, kdy vám umřou rodiče, pak si uvědomíte, že jste opravdu na všechno už sám. Mně se spíš zdá, že špatně „samotu neprovdané ženy“ snáší více její okolí, různé tetky, sousedi, kolegové v práci, kteří svými „dobrými radami, postřehy a poznámkami“ dělají neprovdané ženě kolikrát ze života peklo.
Určitě pracuje stereotyp.
Ano, o ženách existuje všeobecná představa, že jejich jediným životním naplněním je sňatek a starost o rodinu. Když zůstanou samy, jsou podezřelé. Ale hodnota ženy přece netkví v jejím statutu, v tom, zda je vdaná, či nikoliv
Je zajímavé, že každá z hrdinek zůstává sama z jiného důvodu.
Nebyl to záměr, vyplynulo to samo.
Žánr knihy je atypický. O co se jedná?
Říkám tomu stylizovaný literární dokument. Snahou bylo přenést na papír pokud možno co nejvěrněji intimní zpověď ženy, zároveň ji ale doplnit o důležitý historický, společenský, politický nebo ekonomický kontext, také zachytit ráz dílčí ženy a dát jí prostor pro monolog.
Jak asi budou dále pokračovat osudy Slečen?
Budu je sledovat a možná se k nim i za nějaký čas vrátím, ale teď ještě ne. Za těch pár měsíců, co jsem dámy nezpovídala, se u některých odehrály zajímavé změny, takže k některým příběhům se možná ještě někdy vrátím.
Bude tento projekt nějak dále pokračovat?
Chystáme Slečny v evropském kontextu. Oslovuji teď neprovdané ženy v různých evropských destinacích, jako je Turecko, Bulharsko, Švédsko, abych fenomén svobodných žen zmapovala i v jiných kulturních skupinách. Pak bych se ráda vrhla na celý svět. Ale je to tak produkčně a finančně náročné, že to nebude hned. Ale velice se na to těším. Dělala jsem si již první rešerše v různých regionech a ten materiál je tak zajímavý, že to bude velmi krásná práce.
Jsou ve hře i jiná témata?
Již pracuji na knize, která se zabývá ženskou sexualitou, tím, co všechno ji za celý život formuje, od útlého dětství, kdy je člověk napomínán, že není správné, když si hraje s ostatními dětmi na doktora, přes výchovu náboženskou, masáž různými teenagerskými časopisy, přes první intimní zkušenosti, porod dětí, menopauzu… Kniha bude mít podobnou formu, jako kniha Slečny, přinese konkrétní příběhy, které snad mnohým ženám pomohou zvládnout jejich drobná i větší traumata.
Slečny
Stylizovaný literární dokument novinářky Barbory Baronové a fotografky Dity Pepe mapuje prostřednictvím osmi otevřených a umělecky zpracovaných výpovědí fenomén neprovdaných žen v Česku a v Československu ve 20. a 21. století. Originální autorská kniha, textový a fotografický dokument, umělecká publikace i krásný artefakt. Slečny jsou ambiciózním projektem, který představuje nový přístup k psanému textu, fotografii, knižnímu designu i produkci, navíc s výrazným podílem rukodělné práce (ražba speciálním štočkem, ruční barvení hřbetů narůžovo, individuální skládání přebalů a kompletace knihy). Každá kniha je proto jiná, záměrně a přiznaně vypadající jako starodávná publikace v novém přebalu.
Zdroj obrázků: www.onadnes.cz
