Soumrak roku

Tohle krásné podzimní vyprávění si jako první mohli přečíst odběratelé a odběratelky našeho pravidelného knihomolského dopisu, tedy newsletteru, který posíláme jednou týdně s respektem k vaší e-mailové schránce. Rozhodli jsme se, ale že text od Veroniky Opatřilové nechceme schovávat jen pro náš knihomolský dopis, ale chceme jej vystavit i tady u nás na blogu. Aby vám pro příště neutekly speciality z našeho newsletteru, můžete se k němu tady přihlásit. A teď už doporučujeme uvařit si šálek něčeho horkého a dobrého a pustit se do čtení. Vsadíme se, že se po přečtení stejně jako my okamžitě naladíte do podzimní nálady.

Lund: Donʼt Letʼs Go to the Dogs Tonight

V srpnu se stěhuju do Švédska. Podzim je barevný a plný slunce. Modré nebe nad Lundem se nikdy nezatahuje. Když jednou za čas prší, kapky padají na náš malý dům, na plastovou střechu prosklené verandy, ležíme na jedné posteli a posloucháme bubnování deště. Ale neprší často. Svítí slunce a barví listí do odstínů červené a žluté, když jedu na kole z obchodu, v košíku tašky s jídlem, zastavuju se v parku a klekám si na zem, pozoruju všechny ty barevné kombinace, Lund vlhce voní.

Majitel našeho malého domku v Lundu je architekt. Nechal navrhnout budovu nádraží v Malmö, za kterou dostal význačnou cenu v New Yorku, jak nám oznámil hned první den. To proto je můj chladný pokoj plný architektonických skvostů. Třeba skříň, která má držáky na otevírání zabudovány dovnitř, ne ven. Nebo stůl, který o necelý půl metr přečnívá do dveří od balkónu. Nebo veranda, která vypadá jako ta nádražní hala v Malmö, ale do které zatéká a která se pořád mlží a která má ve zdi velkou díru. V domě skoro bez ustání nic nefunguje. Vypíná elektřina, internet, houká požární alarm, zacpe se kanalizace a jeden večer vyplaví celou koupelnu. Ale já jsem šťastná.

Na kole jezdím do knihovny a půjčím si několik knih o Africe, mezi nimi i jednu od Alexandry Fuller – Donʼt Letʼs Go to the Dogs Tonight. Alexandra v ní popisuje svoje drsné a neobvyklé dětství strávené v Africe, svou disfunkční rodinu. Otevřeně, bez příkras, bez vysvětlování a omluv. Alexandra píše tak jako doposud nikdo v mém životě. Porušuje gramatická i stylistická pravidla, neláme si hlavu s tečkami, velkými písmeny, píše tak, jak žila: zcela bez omezení. Ta kniha změní můj pohled na psaní. Chci psát jako ona. Slovy ukazovat pocity. Čarovat.

Ta kniha je jako ten první podzim ve Švédsku. Ještě pořád možná najdu smysl v tom novém městě, v té nové zemi. Ještě pořád se můžu stát někým jiným.

Jezdím přes velký most nad kolejemi a odbočuju do města, spěchám kolem vysokých domků, kolem školy přes parkoviště a potom kličkuju úzkou promenádou skrz město, vyhýbám se davům lidí a dalším kolům, jsem expert v jízdě na kole, jsem sama sebou, mám nové šaty a krásné hnědé boty, míjím naší oblíbenou kavárnu a potom parkem kolem šedé Lundské katedrály až ke škole, až k prastarým cihlovým budovám univerzity. A začala jsem psát pro studentské noviny, šplhám se věží hlavní univerzitní budovy až do nejvyššího patra, až do jiného světa. Připadám si, že mám smysl, tehdy na podzim. V Lundu. Tak strašně dávno. Večer na zahradě našeho domu a sklenice červeného vína, na nebi letí několik sov a hlasitě houkají. Bouřky, dvouposchoďová postel, na které se nedá spát, cesty k moři, šlapat na kole, šlapat a potom nebrzdit, když se řítím z kopce podél kolejí, jedu domů.

Vaxholm: Čechy, země zaslíbená

Další podzim bydlím na ostrově Vaxholm a běhám kolem moře. Cesta je pokrytá spadaným žlutým listím. Zapadá slunce a placaté skály na břehu jsou chladné. Bydlím na ostrově u ukrajinského studenta. Jeho pokoj je propojený s kuchyní a on vstává kolem poledne. Já vstávám brzo, protože uklízím a musím během dne projezdit skoro celý Stockholm, ale dokud se on nevzbudí, nesmím používat kuchyň. Ukrajinský student se jmenuje Maxim a já mu sama pro sebe říkám Minim. Chechtá se, když vypráví, že musí jet na pohřeb svojí babičce, a chechtá se, i když vypráví, že jeho příbuzní zemřeli při hašení Černobylu. Chechtá se, když říká, že se Ukrajina stane Velkým Ruskem. V sobotu dopoledne mi k vaření pouští Rammstein a odpoledne ukrajinské lidovky.

A protože nemůžu snídat doma, vycházím brzo ráno ven, koupím si housky a sýr v supermarketu ICA a kafe v trafice Pressbyrån a sednu si se snídaní a novou knihou od Petry Hůlové – Čechy, země zaslíbená do přístavu. Rozhodla jsem se číst víc v češtině a zrovna tuhle měli v mezinárodní knihovně mezi Hrabaly a Kundery, kteří mě příliš nezajímají. Příběh o Ukrajince živící se úklidem v Čechách mi vzhledem k mé současné situaci přijde víc než příhodný. Porovnávám naše zkušenosti, bavím se hrdinčinými historkami, divím se. Chvíli si připadám jako podvodník, chvíli získávám nadhled. Snad poprvé čtu původní českou knihu a neodkládám ji. Píšu si jméno autorky do deníku, ke knize přikresluju červenou tečku.

Velká turistická loď ještě stojí zakotvená u břehu, i na ni je ještě moc brzo, ale hladina moře je už zlatá od slunce, racci křičí a pronikavý vzduch mi plní plíce.

Když padne někdy k ránu mlha, vycházím ven a jdu za táhlým voláním proplouvajících lodí. Most kousek za domem mizí v šedivé temnotě a moře se z ní plaše vynořuje; po hladině plave ztichlé hejno kachen. Na pláži u cesty nikdo není, ani v lese, kterým procházím k přístavu, nevidím pod sebou nic než bílo. Zvuky jsou tlumené, a přesto jasnější. Vzduch řeže do plic a moře je jako zrcadlo. Stojím na pláži v sevření mlhy.

Svět má smysl.

Stockholm: Rivstart

Na zastávce autobusu po hodině švédštiny pro přistěhovalce prší a já čekám, celou hodinu, čekám na autobus.

Naše učitelka je starší dáma, kterou nedávno vykradli a ona se z toho nedokáže vzpamatovat. Nepřestává nám vyprávět tu stejnou historku pořád dokola. Učí přistěhovalce už přes dvacet let a každého si pamatuje jménem, chová se k nám přátelsky, ale nadržuje Evropanům. Zbožňuje typickou Francouzku, která sedí v první lavici, mluví směšným přízvukem a neučesané vlasy má v drdolu. Mě si příliš nevšímá a nakonec mi dává B za ústní zkoušku, kterou jsem nikdy nemusela dělat. Prostě se jí už nechce. Hodiny švédštiny pro přistěhovalce jsou večer a už je podzim, je tma a prší. Skoro pokaždé.

Dvakrát do týdne skoro čtyři hodiny, po práci, s dlouhou pauzou k nevydržení, chodby smrdí a záchody jsou špinavé a čokoláda z automatu chutná jako voda. Nemám s sebou žádnou knihu. Jediné, co čtu, je učebnice švédštiny Rivstart. Dozvídám se v ní mnoho zajímavého o Švédsku. Třeba to, že slunovrat je velmi důležitý svátek, že fiku není radno podceňovat, a že pokud se chystám někde přespat, vždycky si s sebou musím vzít svoje vlastní povlečení. („Har du tagit med dig lakan?“)

V hodině sedím s Albáncem, který se usmívá jako ten mexický herec z Vše o mé matce a je ženatý, ale nenosí prsten. Všichni mají byty v centru, jen já ne a jen já smrdím jako Savo a Ajax a použité plenky po dni stráveném úklidem a ve tváři jsem rudá a potom přichází Attila − Maďar a já na něho zkouším svoji maďarštinu a on se nahlas směje, naše paní učitelka ho miluje a on pořád nahlas pronáší nějaké komentáře a všichni jsme hrozně unavení, protože je noc a pracovali jsme od pěti ráno a autobus na svůj ostrov zmeškám vždycky o pár minut a potom stojím na noční ulici, na kterou prší, piju čaj z trafiky a dívám se na staré domy, ve kterých se svítí, na budovu univerzity, na vchod do východního nádraží a myslím na toho zpěváka z kapely Johnossi, Johna Engelberta, jak někde pár metrů ode mě v jednom z těch domků žije svůj teplý a suchý život, se svojí ženou a dětmi a kytarou a neví, jaké to je vstávat před pátou, když na ostrově ještě leží mlha a neví, jaké to je v zatuchlé třídě švédštiny pro přistěhovalce, kde nikdo nedělá, co by chtěl, kde každý čeká na zázrak a během čekání ztrácí přehled, v jaký zázrak vlastně doufal.

Myslím na všechny ty lidi v těch velkých domech a na svoje spolužáky, na Attilu, který chce být hasič, a na Obiho, který uklízí v metru a nedaří se mu udělat zkoušku, už asi pětkrát to zkoušel a mně se zdá, že naší paní učitelce vadí a tu zkoušku mu prostě nechce dát, a na toho Bělorusa, který autem procestoval Portugalsko, spal ve stanu a dojel až na samotný konec Evropy a pracuje na stavbě a Albánec mi ukazuje fotky svého kotěte a sladce se směje, a ta elegantní učitelka v brýlích je naštvaná, protože celý život učí přistěhovalce, celý život se snaží dát jim šanci, lepší život, vidí to plýtvání lidským potenciálem, ty doktory zametače a lingvistky uklízečky a potom ji vykradou a ona to nepřizná, ale myslí si, myslí si, že to byl zrovna takový přistěhovalec jako my všichni tady, a ona se teď bojí domů, protože v jejím bytě byl někdo cizí a žere ji to, protože není rasistka, protože celý život zasvětila pomáhání druhým a má trpělivost a je už unavená, a proto nám každou hodinu vypráví o tom, jak ji vykradli, a přitom má takový vyčítavý pohled, takovou zášť a dlouho se o přestávce baví s tou Francouzkou z první lavice.

Podzimní stání na autobusové zastávce. Čekání na dešti. Kapky na ulici září a je zima. Vždycky ten autobus zmeškám, ať už spěchám, nebo ne. Jednou dokonce běžím a pak málem spadnu na chodníku, když vybíhám z jezdících schodů. Ale stejně ujede. Ten podzim ve Stockholmu, kdy nedokážu vůbec číst.

Tynningö: Soumrak dne

Na ostrově houkají trajekty proplouvající kolem kamsi do Ruska nebo Finska. Na ostrově jsou kameny a zakrslé stromky. Dvě modrá oprýskaná kola. To moje je staré jako já, mé datum narození na jeho rámu. A malý červený domek s velkou verandou. Domek jako ze snu. A les a jedna liška s velkým huňatým ocasem, která každý večer po západu slunce vylézá na silnici, po které jedu na tom kole beze světla. Každé šlápnutí vrže.

Domek u spisovatele, který píše detektivní romány a poslouchá Smetanu a rádio Skärgård hraje pořád dokola několik stejných písniček a jedna z nich je i od té kapely, kvůli níž jsem do Švédska odjela.

Stmívá se brzo, někdy ostrov nevidím za denního světla několik dní, klidně celý týden. Ale déšť dodává popadanému listí na zemi syté barvy, někdy na mě ve světle té jediné ostrovní lampy u přístavu vykukuje v ostře rudé, zelenožluté, oranžové. Vytváří v mém dni zdání barev.

Můj ostrov voní borovicovým dřevem a já hodně čtu. Píšu si i čtenářský deník. Knihy si nosím ze Stockholmské knihovny po deseti, patnácti kusech, vozím je vzadu v košíku na kole. Už na trajektu k nim čichám, prohlížím, rozečítám.  Všechny jsou ve švédštině. Horečka nad ránem od Pétera Gárdose, Jak být ženou od Caitlin Moran, Platící hosté Sarah Watersové, Amerikána od Chimamandy Ngozi Adichie. Až nakonec přijde Soumrak dne od Kazua Ishigura. Slovy pana Stevense Kazuo lže, překrucuje, neříká celou pravdu, mění výpovědi, a přitom čtenáři ukazuje i to, co se na stránkách neobjevuje a odkrývá tak celý příběh ve své nepřikrášlené skutečnosti. Důležité je to, co neříká. Nevím, jak to dělá.

Je to jako dívat se ranní mlhou na promoklý svět za oknem, tušit obrysy, ale nevidět je jasně, a přitom vědět, co znázorňují. Je to jako lhát si, aby byla skutečnost snesitelnější. Jako rozhodnout se pro „důstojnost“ za každou cenu, i kdyby to znamenalo vytvořit si fiktivní verzi svého příběhu. V Soumraku dne musí Stevens čelit svým myšlenkám, své paměti, vystaven náhlé změně prostředí, neznámé scenérie ho staví do pozice, ve které se musí rozhodnout mezi svou veřejnou a soukromou verzí. Kým vlastně je? A pro koho dosud žil svůj život?

Čtu po večerech, čtu na podzim, čtu Soumrak dne.

Podzim, říkají, je jako předvečer konce. Smutný, ponurý podzim. Něco, co končí. Na podzim, říkají, není žádná naděje. Ale podzim na ostrově je začátek, myslím si. Restart. Všechno je nové a nepoznané. Moře je blízko. Skočila jsem do neznáma a stala se někým jiným. Nápady: jeden za druhým, valí se kolem mě. Řetězec snů. Mohlo by to vyjít.

Protože večer, jak říká pan Stevens, je přece nejkrásnější část dne, „copak jste to nevěděl?“