Tomáš Hajzler: Vše se změnilo, když jsem podpálil školu
Svoboda v práci. Peníze, nebo život. Dělej, co tě baví. To jsou myšlenky, které připomínají mnoha lidem v Čechách jednu osobu, otce dvou krásných holčiček, freelancera, člověka, který opustill dobře placenou práci předního korporátního managera, a začal přemýšlet a povídat lidem okolo o tom, co vlastně v životě máme hledat. Jak máme pracovat tak, aby člověka práce naplňovala a pro druhé byla užitečná. „Jde jen o to zvolit si jinou cestu. Svoboda s malým „s“ je obrovsky důležitá věc, která žene lidi dělat věci, které jsou smysluplnější a celkově prospěšnější,“ říká Tomáš.
Co byl zlomový moment, kdy sis řekl, že napíšeš knihu?
Nemám pocit, že mám zlomový moment. Život se mi děje nějak postupně. Nevím, co přesně to bylo. Asi kvůli tomu, v čem jsem vyrostl, mi vadí plýtvání, a nejvíc mi vadí, když se plýtvá lidmi. Jak může někdo dělat něco, co nemá rád? Já jsem v tom systému vyrostl, a proto jsem to sám dlouho neviděl. Ale mám něco vevnitř, co mě začalo budit, abych se tím zabýval a přicházel s řešeními. Myslím, že ta kniha je jen součástí mé snahy s tím něco dělat.
Většina autorů píše proto, že má potřebu něco sdělit světu, nebo ho změnit.
Nevím ani, jestli to dělám pro svět, nebo pro sebe. Asi pro sebe, abych si srovnal myšlenky. Uvědomuju si, jak moc ovlivňují rozhodnutí ostatních naše myšlenky. Sedíme, protože ostatní sedí. Tenhle systém mi nedělá dobře. Přijde mi nešťastný a nezdravý.
Peníze, nebo život. O čem bys řekl, že to vlastně celé je?
Pro mě je to o tom, jak si vytvořit práci, která je založená na tvých přednostech. Pokud jsi v něčem dobrá a to téma tě přitahuje, můžeš si začít vytvářet práci, kterou budeš žít. Nemusíš k tomu být freelancer, můžeš si tu práci vytvářet v i ve firmě, která je natolik otevřená, že co a jak budeš dělat, nechá na tobě.
Jak to, že jsi s tímmhle stylem myšlení vydržel tak dlouho v korporátech?
Strašně dlouho mi nic nedocházelo. To je jedna z věcí, která mě fascinuje: Jak snadno je člověk zmanipulovatelný, aby myslel určitým způsobem. V některých firmách máš pocit, že děláš pro nejlepší firmu na světě, že měníš svět. A přitom třeba zadlužuješ lidi. Když děláš v kanceláři v marketingu, tak to nevnímáš. Prostě jedeš: baví tě to, máš velký auto, chodíš na VIP akce, plácají tě po zádech a přijdeš si jako mistr světa.
Někomu to takhle ale opravdu vyhovuje. Ale tys to dotáhl dost daleko, než ti to došlo. To jsi to přece musel lámat přes koleno, ne?
Víš, jak se říká, že tě „něco vykolejí“? My lidé jsme kolejová vozidla, máme nastaveného autopilota. A moje kolej byla odmalička to, že se mám učit, makat a daleko to dotáhnout. Nikdy ne jen tak sedět, furt jsem musel něco dělat. A když pořád jen děláš, tak nemáš čas přemýšlet. A takhle prostě nesedíš a děláš 30 let. Až tě pak najednou něco zpomalí, většinou nějaká nemoc nebo krize středního věku, a ty se konečně zamyslíš. Říkáme si homo sapiens (sapiens = moudrý), ale moc moudří nejsme. Lítáme do kosmu, vyrábíme chytré telefony, ale pak děláme se svými životy absolutní blbosti.
Každý má také obrovskou zodpovědnost − zodpovědnost a svoboda jdou ruku v ruce. My svobodu všichni umíme, když nás druzí nechají.
Pojď si chvíli povídat o argumentech lidí, kteří s tou myšlenkou nesouhlasí.
Často se mi stává, že když si s někým sednu a povídáme si, tak zjišťuju, že předtímm jsme zůstali jen u slov. Že se sice něco jmenuje svoboda, ale pro každého z nás to má jiný význam. Abychom si porozuměli, tak si potřebujeme popovídat. Jsme součástí kultury, která učí, že práce je zlá nutnost, že se nejdřív pracuje a pak se baví, že je to něco nepříjemného. Potom uvěříš, že práce je dobrá a špatná. Práce tvoří nás samé – mám dobrou práci, jsem hodnotnější. To jsou miliony věcí, ve které nás naše kultura nutí věřit. Takže pokud jen zaslechneš ta slova „svoboda“, „zábava“ a tak dále, tak si asi musíš myslet, že to, co říkám, je zcestné. Jaké jsou vlastně argumenty?
Že člověk, který kope vedle dálnice příkop, nikdy nebude chodit do práce rád.
Jasně. Pokud se díváš na práci jako na dobrou a špatnou, a že těžká práce je špatná práce, tak ano. Pakliže se na práci díváš jako na součást toho, co děláš, a děláš to proto, že v tom vidíš smysl, tak tě to bavit a hlavně naplňovat může. Já bych někdy daleko raději kopal kanály místo neustálýho zírání do počítače.
Možná je to tím, že informace o těch 10 000 hodinách, které máš mít odpracováno na to, aby ses začal svou vášní živit, nezaznívají dost často a dost nahlas.
Ano, to tam mnoho lidí už nevidí. Je nutné stále připomínat, že se to nestane zítra a že vůbec nejde o to stát se milionářem. Důležité je dělat to, co máš rád, dělat to dobře a uživit se tím. I když pro každého znamená „uživit se“ něco jiného. Každý má také obrovskou zodpovědnost − zodpovědnost a svoboda jdou ruku v ruce. My svobodu všichni umíme, když nás druzí nechají.
Proto, aby se člověk v práci mohl věnovat tomu, co má opravdu rád, je třeba “umět zodpovědnost”, tedy dokázat se řídit sám. Ve svobodném světě si všichni děláme, co chceme a co nás baví, a někde se střetáváme.
Opravdu si myslíš, že je to pro každého? Mně občas přijde, že je to opravdu jen pro určitou „kastu“.
Myslím, že existují dva druhy výchovy. V jednom přístupu vedeš děti k poslušnosti, tj. k pod-řízenosti. To je systém, ze kterého jsme většina z nás vzešli. Druhou možností, která je stále častější, je důraz na zodpovědnost a tedy sebe-řízení. Já si myslím, že proto, aby se člověk v práci mohl věnovat tomu, co má opravdu rád, je třeba “umět zodpovědnost”, tedy dokázat se řídit sám. Bez potřeby hledat si šéfa a toho poslouchat. Ve svobodném světě si všichni děláme, co chceme a co nás baví, a někde se střetáváme. Teď je to nějaká malá skupinka, subkultura, ale to se bude rozmáhat. Dnes je těchto lidí menšina, takové subkultury – v našich životech např. kolem HUBu, svobodnějších firem, ale bude jich víc.
Ty lidi většinou nespojuje jen schopnost se sám řídit, ale většinou taky alternativnější a vědomější způsob života.
To je pravda. Letos jsem si dal za cíl vyhnout se supermarketům. Rád bych si našel drobné zemědělce a výrobce, od kterých si budu všechno kupovat. Samozřejmě, že občas skončíme v Bille, ale snažíme se. Myslím si, že když něco uděláš sama, tak jsi daleko šťastnější, než když to konzumuješ. Když si uděláš chleba, tak chutná daleko lépe než ten koupený. Když si zazpíváš, tak je ti lépe, než když si hudbu pustíš. Když si zahraješ fotbal, je ti lépe, než když se na něj podíváš v televizi. A tak se poslední tři roky snažím dělat zavařeniny, péct chleba, chtěl bych se naučit dělat domácí těstoviny a tak dále.
Děti vychováváš taky jinak?
Ano, snažíme se je provést alternativním školstvím, Valča chodila do školy s waldorfským systémem, teď chodí do Montessori školy. Taky mi děti říkají křestním jménem, neoslovují mě táto. Chtěl jsem, aby mi byla zachována ta hlavní role, kterou je Tomáš. Abych zůstal sám sebou i s těmi dětmi. Tak jsem požádal své okolí, aby mi před dětmi říkali Tomáši a prostě to tak děláme. Holky mi říkají Tomík a nepřijde jim to vůbec divné.
Radíš lidem, aby si našli svůj důlek. Ale co bys dělal ty, kdyby ses nevěnoval šíření těchhle myšlenek?
Zatím jsem nikdy neměl potíž vydělat peníze. Akorát posledních deset let vidím svět přes optiku, která říká, že nechci “vydělávat peníze”. Chci dělat něco, co je užitečné a smysluplné, co mě pálí a co mě baví. V dětství jsem byl veden k tomu, abych pomáhal slabším. Uživil bych se asi i při řešení jiného problému, třeba bych se věnoval tomu, že se v Praze nedá pořádně žít, když jsi vozíčkář.
Inspiroval ses někde v zahraničí?
Já jsem samouk. Jsem hodně nekompromisní. Chci být jen s lidmi, se kterými sdílíme pohled na věc. Přijde mi, že jsem se nejvíc naučil od jiných kultur. Moje maminka je relativně svobodomyslná, je hodně mimo systém. S tátou se vždycky snažili cestovat. V 18 letech mě vystrčili do Ruska, kde je prostě úplně všechno jinak. Najednou si sám rozhoduješ o svém životě, jsi v Moskvě, kde ti jde o kejhák. To je škola života. Pak začneš jezdit do Afriky, do Holandska… Najednou vidíš, že to vše nemusí být tak, jak ti tady říkají. A když tě tohle takhle vykolejí, tak se na svět už nemůžeš dívat stejně jako lidé v té skupině, ze které pocházíš. Ale všechno se mění.
Na dost prezentacích, možná na všech, máš na slidech své děti. Nebude jim vadit, že je takhle medializuješ?
Já mám rád, když jsou věci osobní. A taky nevím, co jiného bych lidem předal, než svůj osobní příběh a pohled na věc. Mám to asi z dětství. Neumím si vymýšlet nebo lhát.
Z dětství?
Když mi bylo šest let, tak jsem zapálil školu. Vždycky mě fascinoval oheň. V pátek jsem čekal na jiskřičky a škrtal jsem si sirkama. To ale přestala být po chvilce zábava, takže jsem si našel nějakou niť od ručníku a zkusil ji zapálit. Pak jsem si šel umýt ruce, a když jsem se vrátil, tak to celé hořelo. Od botníku chytl druhý botník, věšák a tak dále. Začal jsem to hasit, popálil jsem si ručičky, ale uhasil jsem to. Doma jsem vyprávěl, jak hořela škola a jak jsem to celé zachránil, a okolí ze mě udělalo hrdinu, pochválili mě. V pondělí ovšem přijela VB, dali mi tři otázky a hned bylo jasné, jak se to stalo. Tenkrát se mi zhroutil svět. Osmáci mě plácali po zádech, ale jinak jsem dostal strašnou sodovku. Takže od té doby si nevymýšlím a nelžu.
Peníze, nebo život
Jak přestat vydělávat na život a začít i v práci žít?
Tomáš Hajzler · Vydavatelství: PeopleComm, 2013
Podle všeho je to případ až osmi z deseti lidí v moderním světě. Navíc se zdá, že přituhuje. Peníze, nebo život? s podtitulkem “Jak přestat vydělávat na život a začít i v práci žít?” je kniha o tom, proč je to tak časté a co s tím. O tom, jak si vybudovat pracovní život na vlastních přednostech, na tom v čem je člověk dobrý, co ho opravdu baví a co je pro druhé lidí užitečné. O tom, jak se jinými slovy, živit tím, co člověka opravdu naplňuje.
