Petr Ludwig: Lidé nejvíc prokrastinují v řešení svých vztahů
Když jsem poprvé dostala do ruky knihu Konec prokrastinace, nechtěla jsem ji číst. Slovo prokrastinace už mi přišlo tak zohýbané ve všech pádech a problémech, že jsem knihu automaticky považovala za laciné svezní na hypu, ve kterém se všichni snaží stíhat a dělat věci včas. Pak jsem si ji přečetla a byla jsem nadšená. První, co jsem Petrovi na rozhovoru řekla, bylo: Ta kniha by se měla jmenovat úplně jinak! „O tom jsem také několikrát přemýšlel. Kniha řeší mnoho daleko hlubších problémů, jako je nedostatek motivace a smyslu v životě vůbec. Řeší také naši nerozhodnost, která je v dnešním světě častým zabijákem spokojenosti. Prokrastinace je ale opravdu jen špička ledovce. Je symptomem většiny těch hlubších problémů. Proto ten název. Pro mě je prokrastinace opakem umění žít život naplno. Pokud tedy chceme život nepromarnit, je potřeba se s ní naučit účinně bojovat,“ odpověděl Petr.
Jaký je to pocit, vyprodat za měsíc celý náklad knížky?
Pocit to není téměř žádný. V mém životě se skoro nic nezměnilo. Neměl jsem velká očekávání. Když je člověk moc orientovaný na cíle a výsledky, tak jakmile jich dosáhne, tak si na ně stejně rychle zvykne a potřebuje další a větší. Takže já jsem se naučil se na výsledky nesoustředit a místo toho se raději zaměřovat na proces. Místo cíle je pro mě důležitější cesta. To, že jsem napsal knihu, nic neznamená. Důležité je, kolika lidem bude dlouhodobě pomáhat.
Co bylo největší výzvou při psaní knihy?
Já jsem zvyklý spíše přednášet. Na školení řeknu vtip a lidé se zasmějí. Máš ihned zpětnou vazbu. U knížky ale píšeš a píšeš a zpětná vazba nikde. Nebyl jsem si jistý, jestli to lidé přesně pochopí, jestli jim to bude připadat vtipné a tak dále. Většinu toho roku, kdy jsem knihu psal, sedíš někde sám a chceš se s někým poradit, ale nikdo tam není, a musíš se spolehnout jen na sebe. To byla asi nejtěžší věc, kterou jsem kdy dělal. Těžké bylo taky to, že jdeš absolutně s kůží na trh. Na každé větě tě někdo může vykoupat. Sbíral jsem osm let know-how a naservíroval jsem ho na stříbrném podnose, takže na konci jsem si připadal, jako že jsem před sálem plným lidí nahý. A tím, že to není beletrie, kdy se mohu schovat za umělecký záměr, ale je to literatura faktu o sto výzkumech, tak tě někdo může velmi lehce vytrolit.
Tomáš Baránek z Jan Melvil Publishing tě ale poprosil o trochu jinou knihu, ne?
Tomášovu sousedovi, který podnikal, krachovala firma a my jsme mu pomohli se z toho dostat. Na základě toho mě Tomáš poprosil, ať napíšu knihu o tom, jak našim klientům pomáháme. Mně ale přišlo, že lidem nepomůže to, že si přečtou příběhy několika lidí. Já osobně nemám moc rád americkou rozvojovou literaturu, protože je plná vaty a rozvleklých příběhů. Takže mě napadlo jít trochu víc do hloubky a popsat, jak ty problémy vznikají. A nejčastějším problémem našich klientů je opravdu prokrastinace, nemají vnitřní motivaci, potřebují cukr a bič a dělají jen to, co se od nich očekává. Což je logické, protože nás to naučili ve škole.
Kdo byl tvůj nejtěžší klient?
Jsou klienti, kteří jsou těžší, jsou klienti, kteří jsou lehčí. Jednou jsme dostali mladého kluka, který byl dost dlouho bez domova, kterému konzultace zaplatili rodiče s tím, že jsme jejich poslední naděje. Podařilo se ho relativně rychle z toho dostat. Po měsíci přišel, že přečetl svou druhou knihu v životě, našel si přítelkyni, bydlení, rekvalifikační kurz, teď je to půl roku a pořád to funguje.
To je možná důvod, proč ještě nemám dobrý pocit z knihy, protože u nás je vždy důležité, jak klient vypadá po půl roce, kdy se s námi nestýká. A teď je ještě brzo, aby někdo přišel a řekl: Jo, ta knížka mi pomohla.
Na konci knihy máš mejl, píšou ti lidi?
Ano, nějaká slečna mi dokonce psala hned druhý den. Nepíšou ale doplňující otázky, takže doufám, že jim kniha na všechny odpověděla. Snažil jsem se ji napsat opravdu tak, aby z ní člověk vše pochopil. Na základě otázek, které mi lidé pokládali na konci školení, jsem dal dohromady ty nejčastější a jejich odpovědi jsem do textu průběžně zahrnul.
Jak jsi se k tématu prokrastinace dostal? Nemyslíš, že bys měl být spíš psycholog?
Během studií jsem hned v prváku začal podnikat. Na informatice jsem si vyzobal pár šikovných spolužáků a začali jsme dělat vývoj software. Informatika mě ale moc nebavila, protože tam nebylo moc večírků, tak jsem si dal ještě vedle toho práva. Tam jsem si zase vyzobal obchodníky. A ta firma nám začala fungovat, takže jsme museli začít řešit kancly. Do těch prvních nám chodila každou středu na desátou uklízečka a my jsme se dost často hádali, kdo jí půjde ráno otevřít.
Jeden z nás pak šel studovat psychologii a začal nám do firmy nosit různé výzkumy, které nás začalo bavit číst a postupně nám také začaly pomáhat s našimi problémy. Začali jsme se vzdělávat, sledovat TED videa, Academic Earth a začali jsme si dělat první nástroje – buzer-lístek a tak dále. A zjistili jsme, že to na nás docela dobře funguje – naráz jsme začali dobrovolně vstávat v 6:30, což spolubydlící na koleji vůbec nechápali. Na Masarykově univerzitě mě pak jednou poprosili, ať udělám přednášku o podnikání pro prváky a v ten moment mě napadlo − proč si to nechávat pro sebe a nerozšířit ty metody i mezi ostatní lidi?
Čím dál míň mě bavil vývoj softwaru a o to víc mě začalo bavit přednášet. A na jedné přednášce mě oslovil první klient, který chtěl osobní konzultace. Na něj to dost rychle zafungovalo, takže jsem si řekl, proč takhle nepomáhat více lidem, a založili jsme GrowJOB. A všichni ti lidé, kteří se mnou byli od začátku, se přeučili a dělají teď to, co děláme v GrowJOBu. Pokud by u nás člověk chtěl dělat konzultanta, nemusí mít nutně vystudovanou psychologii.
Pojmy v knize sis vymyslel sám, nebo jsou odněkud převzaté? Kotvítko, křeček, buzer-lístek…?
Hodně slovíček, která používáme, jsme si záměrně vymysleli. Když dáš věcem nový název, tak se s tím lépe pracuje. Ke starým názvům už existují nějaké konotace a předsudky. Například deprese. Když se podíváš na zvukomalbu slova deprese, tak už jen z toho slova samotného chytáš depresi. kdežto takový křeček, to je daleko příjemnější pojmenování. A pokud víš, jak to označení vzniklo, že dělali výzkum s křečkem, který nemohl vyskočit z krabice, tak je to i daleko názornější. Aby byl problém řešitelný, tak ho musíš dobře pojmenovat a dát člověku krok po kroku návod, jak to vyřešit.
Jaký je rozdíl mezi prokrastinací a leností?
Prokrastinace není lenost. Lenoch nechce nic dělat a je s tím spokojený. Kouká se na seriály a válí se na gauči a bere to jako vrchol svého života. Prokrastinátor chce něco dělat, ale nemůže do toho sám sebe dokopat. Chce třeba napsat knihu, ale nedokáže začít. A je pro něho problém udělat ty správné kroky. Lenoch ale ani žádné kroky dělat nechce, vyhovuje mu stát na místě. Nebo spíše ležet na místě.
Není prokrastinace někdy dobrá?
To je poměrně častá otázka. Já na to většinou říkám, že i chřipka je někdy dobrá, protože si člověk odpočine a někdy dokonce dobije baterky. Ale nikdo asi nechce mít dobrovolně chřipku. Prokrastinující člověk může sice vymyslet dobrou věc, ale prokrastinace jako taková je z definice spojená s negativními emocemi, s pocitem selhání, marnosti, bezmoci a tak dále. A je daleko lepší, když se člověk naučí pracovat tak, že tyhle pocity nemá. Pokud občas něco odložíš, nevadí, to dělají všichni. Ale pokud denně promarníš pět hodin, tak to už asi není moc dobré.
Jaký máš názor na GTD, ZTD a jiné timemanagementové metody?
GTD bývá vyčítáno, že je to složité nasadit v plné palbě. Velký prokrastinátor má často problém vyplňovat buzer-lístek, který zabere dvě minuty denně. Takový člověk nemá šanci s celým GTD uspět. ZTD je jednodušší, ale obě metody jsou jen nástroje. Neřeší motivaci a důvod prokrastinace. Někdo může fungovat na GTD a jen si z Konce prokrastinace vzít části a obohatit jimi to, co mu už funguje. Není to v rozporu. Doporučil bych čtenářům, aby si přečetli i takové knihy; člověk by neměl přečíst jen jednu knihu, ale vyzobat si z každé to, co mu bude sedět.
Co máš ty sám na buzer-lístku?
Já se teď snažím zavést dva ranní rituály. Vstát na první zazvonění budíku, zacvičit si a dát si studenou sprchu − což je první rituál. A druhý je, že po příchodu do práce si po společné snídani s kolegy vyplním buzer a flow-lístek a naplánuji si TODO-list. A když tyhle dva rituály udělám oba, tak je to skvělý pocit. A to vše splním do osmi a pak začínám den úplně jinak.
Co tam máš ještě?
Hlídám si dobu spánku a snažím se spát sedm až osm hodin, pak tam mám sport a vzdělávání, zdravé jídlo, monitoruji, kolik vypiju čaje a alkoholu.
Co bylo tenhle měsíc tvé hrdinství?
Čím dál tím víc spatřuji hrdinství v tom, že dávám lidem zpětnou vazbu. A učím se ji dávat tak, aby jim to pomohlo a neurazili se. Protože když v kavárně řeknu, že to espresso je opravdu špatné, tak by se mohli zamyslet a začít dělat nějaké lepší. A tím, že se to tady v Čechách nenosí a je to věc, která je hodně mimo moji komfortní zónu, tak se snažím to dělat. A samozřejmě se to učím i sám přijímat.
V knize se zmiňuješ o komfortní zóně davu. Co je česká komfortní zóna?
Přesně tohle − že nemáme odvahu si říkat věci na rovinu. Radši nikomu nic neříkat, a když už, tak za zády. Občas si nás firmy najímají na mediaci – mimosoudní řešení sporů. Většina konfliktů vzniká z toho, že si lidi neříkají problémy hned ze začátku a vykonstruují si o sobě strašné představy. V řešení lidských vztahů lidé prokrastinují dost často. Říkají si, že ten druhý je ten špatný, a proto to nebudou řešit. Ale hrdinství je přijít první a vyřešit to. A to se v Čechách moc nedělá, tady se radši zbytek života pomlouváme.
Konec prokrastinace
Petr Ludwig · Vydavatelství: Jan Melvil publishing, 2013
Petr Ludwig se zabývá bouráním polopravd a mýtů v oblasti osobního rozvoje. Za tímto účelem založil vzdělávací institut GrowJOB, který převádí aktuální vědecké poznatky z oblastí motivace, rozhodování a efektivity do každodenní praxe lidí a firem. Má za sebou přes 5000 proškolených a 150 individuálně koučovaných lidí.
Za své životní motto si zvolil citát Alberta Einsteina: „Člověk, který jde s davem, se obvykle nedostane dál než samotný dav. Ovšem člověk, který dokáže dav opustit, se může dostat na místa, na kterých ještě nikdo nikdy nebyl.”
Zdroj obrázků: Facebook Petra Ludwiga a Konce prokrastinace.
