Mnoho tváří a ohebný hřbet
Ach bože. Válka.
Ne, komunisty né.
A náckové nejsou o moc lepší.
Hm, připomíná mi to Hemingwaye…
Fakt to psala ženská?
Když jsem četl záložku na přebalu knihy Čas ztracených holubic od finsko-estonské spisovatelky Sofi Oksanen, těšil jsem se na něco mezi Chyť mě, když to dokážeš a Jeden musí z kola ven.
Byl jsem zklamaný. Na začátku určitě. Oksanen vás hodí doprostřed války. Cítíte pach smrti a násilí. Nic, co by potěšilo člověka těšícího se na sofistikovanou zápletku. Spousta jmen a vztahů. Počkat, oni jsou spolu? A nejmenoval se jinak? Nebo nejsou spolu a jen jsem to blbě pochopil? Zmatek.
BOŽE. TOHLE JE TAK ŠPATNÉ.
Do půlky, možná dvou třetin dějů jsem Čas ztracených holubic považoval za špatnou knihu. Nenašel jsem tam jedinou sympatickou postavu. A autorka čtenáře mátla skoro do konce.
Text je rozdělen do 6 částí (plus prolog a epilog). Každá část se soustředí na určité období estonské historie. Počátky druhé světové války, boj za osvobození od bolševiků, německé „osvobození“, návrat Rusů a příchod komunismu. Názvy kapitol uvádí jen místo a dobu a komplikují orientaci. Zapomenete si založit stránku a jste v… Rusku.
Když si ale zvyknete, že při čtení domněnky a teorie spíše přibývají, než že by se vyjasňovaly, začnete si všímat docela dobrého stylu. Úsporný a silně maskulinní, asi jako v Hemingwayově Komu zvoní hrana. Severský, ale ne jako skandinávští detektivkáři a severské filmy. Styl typický pro vypořádávání se s tehdejší dobou. Nebýt toho, že Oksanen kladla velký důraz na ženský úhel pohledu, netipoval bych u této knihy ženskou autorku.
SOUDRUH EDGAR PARTS
Na začátku se kniha tváří, jak kdyby měl být hlavní hrdina opravdu hrdina. Silný, statečný, oddaný a spravedlivý bojovník milující svou zemi. To by ovšem bylo málo depresivní, takže ho Oksanen odhodí na vedlejšku a jako hlavního hrdinu vám představí slizkého parchanta.
Na začátku křehký, lehce rozmazlený mladík s talentem na jazyky. Později zjistíme, že ten talent na jazyky je fakt něco. Lhát a přetvařovat se v estonštině, ruštině a němčině není zrovna snadný úkol. Edgar Parts to ale zvládá skvěle, stejně jako přebíhání ze strany na stranu. Zabít člověka sice nedokáže, ale kompromitovat ho, vydírat ho, to je jeho. A když se změní režim a měl by mít správně kulku v hlavě, stačí změna jména, falešné doklady a trocha informací, které mu svěřili předchozí chlebodárci. Div, že se mu Ja a Da nepletlo dohromady.
DVANÁCTÝ BUZÍČEK
Parts do své přetvářky vtahuje i rodinu. Část mu to baští, část moc ne. Zejména jeho manželka, která si během jeho pobytu mimo hlavní děj zpestří nudný a neuspokojivý manželský život románkem s německým důstojníkem (který vesměs vypadal na kladného hrdinu). Těžko říct, proč v tomto případě Parts cítil bodání žárlivosti, když z něj při jednání s jeho nadřízenými čišela touha dotknout se i něčeho víc než jen jejich dokumentů. Jako latentní gay by se krásně vyjímal mezi Buzíčky Jana Folného.
DETEKTIVNÍ ZÁPLETKA NA KONEC
Neznatelně jako červená nit v podzimním listí se knihou vleče Rolandova snaha vyřešit smrt jeho milé snoubenky. Všichni měli za to, že se oběsila z hanby po znásilnění německým vojákem. Roland by se rád pomstil a tak pátrá a pátrá. A možná byl rád, že nedopátral.
JE NA TÉTO KNIZE NĚCO DOBRÉHO?
Má zaujatost může vyplývat z nelásky k nekonečnému vyrovnávání se s minulostí, kterou jsem nezažil. Proto nemám rád většinu českých filmů. Bývá mi smutno, když do jinak hezky ubíhajícího filmu vpadnou okupační tanky (Ano, ukazuju tím prstem na vás, Pelíšky a Rebelové!). A jestli jste sledovali Twitter srpna 1968, asi to budete cítit stejně. Kniha ukazuje bídný život těch, kteří chtěli přežít. A bídné snahy těch, kterým šlo o přežití s výhodami. Stejně jako mi při sledování Habermannova mlýna bylo zle z toho, jak se lidé dokážou chovat ke svým blízkým, bylo mi smutno z toho, jak člověk může obětovat vlastní rodinu a přátele, aby postoupil na společenském žebříčku výš. Jestli tuto nechuť chcete cítit i vy, přečtěte si Čas ztracených holubic.
Čas ztracených holubic
Sofi Oksanen · Vydavatelství: Odeon, 2013
Nový bestseller z pera oblíbené autorky Sofi Oksanen. Již potřetí nemilosrdně sleduje pohnuté osudy své země i malé, lidské osudy svých hrdinů. Co vede člověka k tomu, aby udával své sousedy? Co doopravdy znamená spolupráce se Státní bezpečností? Ne všichni se brodí špínou za peníze… Ne všichni mají na rukou krev kvůli pocitu moci. Někteří z nás to dělali nebo dělají dobrovolně…
