Život s literaturou jako každodenní radost
Lubomír Doležel (*1922) je lingvista a literární teoretik, který je ve světě známý především jako autor teorie fikčních světů. K jeho ideji se následně přiklonil také Umberto Eco. Podle Doleželovy teorie všechny literární tety vytvářejí vlastní fikční světy, v těch platí speciální pravidla a pravdivostní podmínky, jež jsou založeny jenom na informacích poskytnutých textem samým.
V nakladatelství Academia teď vychází Doleželovy vzpomínky nazvané jednoduše Život s literaturou. V knížce z edice Paměť s podtitulem Vzpomínky a rozhovory postupuje profesor Doležel chronologicky – začíná bezstarostným dětstvím stráveným v Postřelmově u Zábřehu. Otec budoucího literárního vědce byl místním učitelem a chlapci se odmalička věnoval. Kromě toho byla tato doba spojena i s pobyty v přírodě a s jakousi lehkostí a bezstarostností. Již na gymnáziu profesor Doležel objevil kouzlo literatury a už se od ní neoddálil. Následovaly další osudy: maturita, totální nasazení, odbojová činnost, gestapácká vyšetřovací vazba, Malá pevnost Terezín, osvobození, studium češtiny a literatury, komunistický převrat, práce a po roce 1968 emigrace do Kanady. Profesor Doležel vše vypravuje s velkým nadhledem a zkušenostmi člověka, kterého ve světě nic nepřekvapí.
Velmi zajímavé jsou pasáže věnující se protloukání se v Kanadě, snaze vydobýt si tam své místo na slunci. Popis života v emigraci je silně emotivní.
Na osudu předního českého vědce můžeme však vidět i kontext historických událostí celého dvacátého století – jeho život je jako zhutnělá časová osa jednotlivých historických milníků spojených s dějinami republiky. A ačkoli jdou okolo velké dějiny, člověk, který má myšlenku, pracuje pro ni. To je případ i profesora Doležela, drží se vypracování svých konceptů, ač již není ve své vlasti, má určitou ideu, již neopouští.
Současná doba opomíná Čechy, kteří něco dokázali.
Pozornost se věnuje padlým hrdinkám či podivným zjevům politické scény. Na významné jedince se zapomíná, v médiích je jim věnován minimální prostor. Je dobře, že nakladatelství Academia vydalo paměti jednoho z našich předních odborníků. Čtenář tak může nahlédnout do osudu člověka, který měl vizi a stál si pevně za svými cíli. Zároveň není na škodu stále připomínat minulost i to, jak důležité jsou vztahy mezi lidmi, protože bez kooperace nemůžeme dojít k nějakým výsledkům. I na to se tak nějak zapomnělo, každý si stráží svůj hrad a opečovává přísně střeženou zahrádku. Právě Život s literaturou ukazuje, jak by měl člověk postupovat – pracovat, pomáhat ostatním a hlavně mít svět a život rád.
Život s literaturou
Lubomír Doležel · Vydavatelství: Academia, 2013
Vzpomínková kniha předního česko-kanadského lingvisty a literárního teoretika zachycuje události jeho života v kontextu historických událostí 20. století: bezstarostné dětství a prvotřídní vzdělání v době Masarykovy republiky, předčasný konec mládí po německé okupaci rodného kraje v září 1938, postavení Čecha ve válčící Německé říši, věznění v nacistických věznicích, osvobození americkou armádou na jaře 1945, studium na Karlově univerzitě v krátkém období demokracie, zhroucení poválečných ideálů po komunistickém převzetí moci, působení v osídlovaném pohraničí, další studium a vědeckou práci v Československé akademii věd, obrodný proces šedesátých let, zrádnou sovětskou invazi, odchod do exilu a dlouholeté univerzitní působení v Kanadě, postupnou reintegraci do české kultury po sametové revoluci.
Osobní život je však pouze podložím toho, co je vlastním předmětem těchto pamětí: autorův intelektuální vývoj a zvláště příspěvek ke studiu literatury obecně a české literatury zvlášť. Úvahy literárního teoretika mohou být často příliš složité a abstraktní, Lubomír Doležel ale věří, že se naučil psát o takových tématech nejen přesně, ale i jasně; knihu tedy uvítají i čtenáři, kteří sice s literaturou nežijí nebo nemohou žít, ale chtějí se o ní něco dozvědět, protože je neodmyslitelnou složkou i obrozující silou jejich bytí.
