Žijeme proto, abychom jedli. Nebo jíme proto, abychom žili?
Jídlo nás fascinuje, milujeme ho, bereme ho jako nutné zlo nebo se mu snažíme vyhýbat. Jídlo slouží k uspokojení základních lidských potřeb. V posledních letech nejen udržuje při životě, ale také zabíjí – jeho nedostatek, ale čím dál více také jeho přebytek. Obezita se týká stále většího procenta dospělé i dětské populace napříč světem.Nové číslo Labyrint revue je věnováno tomuto přízemnímu, a přece tak fascinujícímu tématu, jakým je JÍDLO. Když přišla nabídka na recenzi tohoto čísla, neváhala jsem ani minutu. Snad proto, že jsem se na celé škále postojů, které člověk vůči jídlu může zaujmout, pohybovala od nenávisti po absolutní fascinaci. Dnes bych se zařadila do skupiny lidí s kladným vztahem k jídlu. Ale přemýšlím i nad tím, abych jedla dobře. (Ostatně, nad tím, co to znamená dobře jíst, se pozastavil Roger J.H. King ve stejnojmenném eseji, s. 73).
Abych tedy zůstala u tématu – tohle číslo je jako menu lepší restaurace – najdete tu samé vybrané speciality českých i světových autorů. Eseje, povídky, ukázky z knih či románů, profily výtvarných umělců nebo filmové rozbory. Vše propojeno jídlem nebo jiným blízkým tématem. Rovnou se přiznám, že dosud nemám celé číslo přečtené od editorialu až po závěrečné anglické resumé. Taky je to číslo na celý rok a teď je teprve únor, takže kam spěchat. Přesto už jsem toho stihla přečíst docela dost, dost natolik, abych vám tohle číslo mohla doporučit. Jestli máte rádi teoretické eseje, poslužte si. Budete se mlsně olizovat a nebudete vědět, který si přečíst dřív. Pokud jste spíš na literární chuťovky, vyzobejte nejdřív povídky či výňatky z románů, často dosud u nás nepublikovaných a přeložených pro revue.
Kdo mě zná, toho nepřekvapí, že jeden z esejů, který mě zaujal jako první, byl text Michaela Pollana O vaření (s.13). Ostatně na blog o kuchařkách se skvěle hodí. Než abych dlouze vysvětlovala proč, nabízím krátkou ukázku:
Jak to, že přesně v době, kdy Američané opustili kuchyně a přenechali přípravu většiny pokrmů potravinářskému průmyslu, jsme začali trávit tolik času úvahami o jídle a sledováním toho, jak jiní lidé vaří v televizi? Zdá se, že čím méně sami vaříme, tím více nás jídlo a jeho zprostředkovaná příprava fascinují…
Zálibu Američanů můžeme s klidem pozorovat i v českých kuchyních. Nebo obývácích? I přes rostoucí zálibu v receptech a různých způsobech přípravy jídla, kterou oplývají snad všechna média, se v reálném životě stravujeme tak, abychom v kuchyni trávili co nejméně času. Paradox? Pokud si teď řeknete, že se o vás netýká, že si přece často vaříte sami, zamyslete se.
Je to, že si doma uvaříte balené těstoviny, zalijete je omáčkou z konzervovaných rajčat nebo koupeným pestem (i když je z farmářských trhů) opravdové vaření? Není to spíš jen smíchání již připraveného? A přece je vaření činnost definující člověka (dle antropologů), s níž se zrodila kultura (dle Léviho-Strausse). Jak často tedy opravdu vaříte? Že věnujete o trochu víc času přípravě domácích těstovin nebo vývaru? Vaření ovšem není jen činnost vedoucí k nasycení.
Podle Michala Pollana má také významný vliv na naše vztahy. A nejen mezi sebou, ale také k životnímu prostředí, k rostlinám, zvířatům a těm, díky nimž se v naší ledničce ocitnou jahody a v mražáku kus vepřového. V současné době spíše milujeme vaření zprostředkované. Díváme se, jak vaří jiní a při tom se ládujeme večeří z mikrovlnky, kterou si ohřejeme v reklamní pauze. Nekoukejte na Zdendu, ale radši si běžte něco uvařit. (Někdy se mi zdá, že máme raději všechno zprostředkované – nejen vaření, ale i práci, vztahy, vše, co vyžaduje nějakou naši námahu.)
Jídlo a činnosti s ním spojené, především jeho příprava, je také oblíbené genderové téma. Diskuze o ženách u plotny je dost ohraná, stejně jako ženy a diety. Pohled na druhou stranu, tedy na vztah jídla a mužů, jak jsou zobrazeny ve fitness časopisech (podle mě lze vztáhnout obecně na časopisy pro muže) nabízí esej, resp. část eseje Fabia Parasecoliho Krmení vypracovaných těl (s. 77). Opět na úvod krátká ukázka:
Men’s Health má rubriku zvanou ‚A man, a can, a plan‘ (Muž, konzerva, plán), která přináší recept na ‚Zapečené klobásy na pivu: chutné a syté jídlo s nádechem alkoholu‘. Je to kvintesenciální chlapácké jídlo: konzervy, pivo a žádné vaření. Pravda, ve skutečnosti se tu trocha vaření vyžaduje. Klobásu musíte ogrilovat na pánvi a potom vložit do trouby spolu s dalšími ingrediencemi, ale stále jsme na zvládnutelné úrovni přípravy. Každý ostatně ví, že příprava masa, například u příležitosti grilování, je mužská záležitost…
Pro chlapy pořádný kus masa a vaření jako prostředek, jak dostat ženu do postele (vytrvalejší dostanou i rady, jak ji tam alespoň do odpoledne udržet).
Kromě toho jsou ženy dobré také proto, aby udržovaly muže dál od sladkostí. Žena jako strážkyně slasti a jen ona je schopna zvládat mužské touhy po pamlscích.Nebojte, řeč je stále o jídle. Nebo ne?
Do třetice zase esej – tentokrát od českého autora, ale na téma velmi mezinárodní. Lubomír Martínek postavil svou esej Ema má maso (s. 131) na velmi jednoduché myšlence. Totiž, že je nesmysl trvat na pokrmech národních, i když jsme z vlasti odešli. A neumíme si, ať už v Čechách, labužnické Francii, či obrovských Spojených státech, vychutnat jídlo kvalitní, byť jednoduché. Jsme možná čím dál větší nadšenci do jídla, ale umíme si ho také užít? Musíme vědět, odkud pochází i ten nejmenší brambůrek na našem talíři, ale zapomínáme, že záleží i na lidech, se kterými nad tím talířem sedíme.
V příjemném prostředí u hezky prostřeného stolu nelze prakticky nic utajit. Ani tupost, ani hamižnost, ani nevzdělanost, ani inteligenci, ani noblesu. Na vlastní oči jsem viděl rádobyestéta, civilním povoláním básníka, rozplývajícího se nad kompozicí tabule, schopného bezohledně sežrat i porci určenou dětem, i decentně servírujícího šupáka, který projevil takovou klasu, že jsem se zastyděl za podezíravost, s níž jsem k němu zpočátku přistupoval. Jsou hostitelé trapně loudící pochvalu, jsou hospodyně, které neustálými omluvami dokážou znechutit i velmi dobré jídlo, jsou mistři, kteří dokážou zachránit i připálený oběd nebo rozvařený večer.
Nechcete se nad jídlem zamýšlet? Pak si jistě vychutnáte takové delikatesy jako Manifest futuristické kuchyně (Filippo Tommaso Marinetti, s. 163), který, ač napsán již v r. 1930, byl poprvé přeložený až nyní, pro Labyrint revue. Nebo exkluzivní ukázku z románu Vladimira Nabokova Ada (s. 55), jehož český překlad se teprve připravuje. Jedno z oblíbených rčení estétů zní: „Jíme i očima“.
V případě plných žaludků či oslabených buněk mozkových doporučuji obrazovou přílohu revue představující tvorbu současných umělců. A opravdová lahůdka je výběr fotografií ze série Johany Pošové Knedlíky. Nemusíte patřit mezi milovníky českých hotovek, abyste uhádli její ústřední téma.
Z nového čísla Labyrint revue si vybere každý. Až na milovníky „junk food, malbouffe, sajrajtu, budiž řečeno anglicky, francouzsky a česky.“
Labyrint revue 33–34
Vydavatelství: Labyrint, 2014
Jídlo představuje jednu z antropologických konstant procházejících napříč lidskými dějinami. I dnes, kdy je v módě tzv. fusion kuchyně, synteticky spojující prvky různých národních kulinářských tradic, tvoří jídlo stále jeden ze základů náboženské, kulturní i osobní identity.
Historicky zcela bezprecedentní je však skutečnost, že podle výzkumu Světové zdravotnické organizace (WHO) v roce 2012 poprvé nadměrná konzumace jídla vedoucí k obezitě zabila v celosvětovém měřítku třikrát více lidí než podvýživa. Jsme zde svědky zcela nového trendu spojeného s postupným globálním přechodem od civilizace nedostatku k civilizaci nadbytku, během něhož se z jídla stává ústřední téma i problém.
A právě reflexi tohoto fenoménu se věnují původní i překladové beletristické a teoretické texty, eseje a výtvarná příloha nového dvojčísla Labyrint revue pro rok 2014.
