blog

Zamilovala jsem si muže jménem Ove

Sobota 12. července 2014 06:00
So 12.07. 2014 06:00

Tak jsem si přečetla všemi vychvalovaný román Muž jménem Ove. Podle recenzí a tweetů a statusů jsem se měla připravit na humorný román křísnutý kapkou smutku a nostalgie. Nutno říct, že nikdo nekecal, tohle na Oveho přesně sedí. Ale nikdo mě nevaroval, že jde o jednu z nejlepších knih, jakou jsem doposud přečetla.

Ovemu je devětapadesát a žije sám v domě ve vilové čtvrti. Je samozvaným strážcem pořádku, který nedodržuje nikdo kromě něj. Poté, co ho vyhodili z předsednictva čtvrti, což sám považuje za převrat, ho v životě těšily jen dvě věci – jeho Saab, což je, jak ví každý trumbera, to nejlepší auto na světě, a pak jeho žena Sonja. Jenže ať chceme nebo ne, věci kolem nás se mění, umolousaní kocouři se nám nastěhují do bytu, pákistánská rodinka se mermomocí snaží spřátelit a nikdo nechápe, že tenhle protivný dědek, jehož životní filozofii porozumí jen málokdo, se chce prostě jen v klidu zabít.

Řeknu to hned. Miluju Oveho! Ove je ztělesněním všeho, co mě na lidech vytáčí, ale miluju ho z jednoho velmi individuálního důvodu – hrozně mi totiž připomíná mého dědu.

Děda je podobný mudrlant a perfekcionista, který vzpomíná na staré dobré časy, opečovává své drahocenné auto, málokdo je mu dost dobrý, své city nerad dává najevo a přitom by na své nejbližší nedal dopustit. V žabomyších válkách mezi Ovem a sousedy jsem si jen dokolečka říkala: Safra, přesně můj děda! Ove to občas vyhnal do extrému, jasně, ale stejně.

Takže bylo nasnadě, že dřív nebo později Ovemu úplně propadnu. Ale asi by se to nestalo, kdyby mu jeho stvořitel, Fredrik Backman, nenapsal tak dobrý příběh. Nejprve jsem si říkala, že je to jednoduchý, prvoplánový humorný románek, u kterého čtenář relaxuje. Potom jsem si chvíli myslela, že to bude ironické a nejapné, pak zase, že smutné a těžké a depresivní. Taky jsem se domnívala, že by to mohl být příběh neskutečně dojemný a láskyplný. Tak. Na závěr se tohle všechno spojilo dohromady a vznikl z toho Muž jménem Ove. Je to tohle všechno a ještě o trochu víc.

Fascinovalo mě, jak spisovatel Backman dokázal propojit jednotlivé střípky tak, že se toho čtenář o Ovem dozvídá postupně víc a víc, dokud si ho úplně nezamiluje.

Míchá se tu Oveho minulost se současností, dozvídáme se, jak to, že se z něj stal takový morous jako je teď, sledujeme jeho životní osudy, které jsou osudy obyčejného, a přesto výjimečného člověka. Na pozadí románu se odehrává i velký milostný příběh, přesto podaný jednoduše a skoro suše (protože Ove tyhle serepetičky stejně nemá rád).

Původně jsem si do svého recenzního notýsku poznamenala, že knížce vytknu, jak je leckde ažzbytečně technická a taková “chlapská”. Samozřejmě mám na mysli Oveho posedlost auty a hodnotit každého podle jeho vozidla. Jenže se nakonec ukázalo, že za značkami se skrývá mnohem víc než jen lidská pýcha. Jakmile jsem si přečetla, jak to vlastně doopravdy bylo s automobilovou válkou Oveho a jeho souseda Runeho, bylo mi jasné, že mám před sebou knížku od výjimečně dobrého spisovatele. Ale že tam přece jen jde trochu i o ta auta jako taková dokazuje fakt, že se švédská automobilka k románu hrdě přihlásila a podle iLiteratury.cz k románu napsala vlastní recenzi.

Jsem ráda, že tohle není jedna z těch knih, kde hlavní hrdina hraje prim a ostatní nestojí za nic. Upřímně jsem si oblíbila ráznou Parvaneh a jejího manžela “mameluka” Patricka. Ostatní postavy spíš tak “přicmrndávají”, ale ani jedna není k zahození. Oveho manželku Sonju nevyjímaje, to je učiněný anděl. U té jediné mě trochu štvalo, že na rozdíl od ostatních nemá jedinou vadu a je zkrátka dokonalá. Ale možná jsme ji jen viděli Oveho očima, i když prostřednictvím autora, protože román je psaný v er formě.

Někteří románu vyčítají zbytečně dojemný konec, ale dle mého je prostě nevyhnutelný. A přiznám se vám, že ačkoliv nejsem zrovna citlivka, když jsem dočítala Oveho, brečela jsem jako želva. I když nejsem příznivcem natvrdo uzavřených konců, tady jeden takový je a vůbec mi to nevadilo.

A jak se to čte? V pohodě. Není to velkolepé dílo, jazykově mistrně vybroušené, vlastně docela obyčejně psáno. Zajímavé jsou prostřihy Oveho nespisovné mluvy, které se překladatelce Jitce Herčíkové povedlo dokonale vybrousit, ale nijak zvlášť mě styl psaní autora nezaujal. Nejde o to, jak je to napsáno, ale co napsal.

Fredrik Backman stvořil další legendární literární postavu a já už se nesmírně těším, až ji uvidím i na filmovém plátně.

 

 

Muz jmenem Ove (Fredrik Backman)

Muž jménem Ove

Fredrik Backman  ·  Vydavatelství: Host, 2014

Ovemu je padesát devět let. Řídí saab. Na pozici předsedy družstva vlastníků byl sice vystřídán už před pár lety — což on sám považuje za převrat —, ale to mu rozhodně nebrání ve vykonávání funkce strážce pořádku. Samozvaného strážce pořádku.
Když se do protějšího domku přistěhují noví sousedé a místo pozdravu se jim jen tak mimochodem podaří nacouvat do Oveho poštovní schránky, spustí se kolotoč nečekaných událostí — začíná příběh o překvapivém přátelství, toulavé kočce a prastarém umění řídit. A o tom, jak se změní životy lidí, kteří se s Ovem setkají.

Román Fredrika Backmana o starém vzteklounovi humorně ztvárňuje řadu situací, které jsou nám důvěrně známé. Je to kniha, jež má svůj vlastní svět, ale zároveň nám říká něco důležitého o nás i naší době. Příběh se nese ve stejném duchu jako román Jonase Jonassona Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel nebo film Lepší už to nebude s Jackem Nicholsonem.

KNIHU MŮŽETE KOUPIT ZDE

 

Náš Instagram