#priznaniknihomolu

Když jsme na našem Twitter účtu začali používat hashtag #priznaniknihomolu, napadalo mě toho spoustu.

Nedokážu vrátit včas knížky do knihovny.

Nedokážu vrátit včas jakékoliv půjčené knížky.

Miluju naše designové záložky, ale nikdy je nemám, když je potřebuju. Takže si zakládám knihy vším, co je zrovna po ruce – nejčastěji starými lístky do kina, prošlými jízdenkami a papírovými kapesníčky.

Stále nevím, z čeho všeho se vlastně knížka skládá, kde přesně je ta předsádka a kde vakát.

Občas říkám Stývn King a pořád ještě neumím správně skloňovat Joa Nesboho. Nebo Nesba?

Pravděpodobně to nejhorší, k čemu se vám teď hodlám přiznat, je ale toto: strašně ráda ničím knihy.

Ne že bych si dělala za domem na zahradě ohníček a pálila v něm literaturu, to samozřejmě ne. Ale zbožňuju, když je na knize vidět, že byla čtená. Když má na sobě skvrnu od kávy. Když má ohnutý hřbet. Když je ohmataná a má zohýbané rohy.

Většina knihomolů už mě teď kamenuje. A já to chápu. Je prostě hezké si knihy hýčkat. Je hezké, když vám dlouho vydrží. Zbožňuju, když mi přijde nová kniha, celá zářivá a bez poskvrnky. Pokochám se jí, ale pak následuje můj milovaný rituál – zlomím jí hřbet, až se ozve zapraskání a zabořím do ní nos, abych si vychutnala tu jedinečnou vůni nového papíru. 

Nechci, aby moje knihovna byla sterilní. Co z toho, když moje knížky vypadají pořád stejně nově? Je to nuda. Tu samou novou knihu si můžu pořídit kdykoliv znovu. Ale tím, jak mé knihy vypadají, vlastně píšou úplně nový příběh. Když ji vezmu do ruky podruhé nebo potřetí, můžu se zasmát nad tím čokoládovým flekem na desáté stránce – měla jsem tu knížku v kavárně, kde jsem si zrovna dávala skvělý čokoládový cheesecake s kamarádkou. Na padesáté stránce je rozpitých pár slov – no jo, fotili jsme v baru, drcla jsem do stolu a rozlila víno. Na šedesáté osmé stránce je ohnutý roh – neměla jsem po ruce záložku, když jsem se v autobusu začala bavit s tím hezkým klukem.

Bez uzardění se přiznávám, že kvůli hezké fotce jsem z knížky vytrhla stránku a udělala z ní papírovou lodičku s textovým potiskem. Hrdě hlásím, že mi vlastně vůbec nevadí, když mi kniha v bublinkové koupeli spadne do vody – nesmírně se mi totiž líbí, když pak usušené stránky ztvrdnou a při otáčení křupou a praskají. 

Moje knížky pluly ve vodě, válely se v trávě a hlíně, visely na stromech, kapala na ně káva a víno, umazala je čokoláda, nadrobily se do nich sušenky a byly utiskovány asi tak miliardou věcí v mé kabelce. A víte co? Ani za mák mě to netrápí. S příběhem tak vytvářím nové příběhy. A to je přece krásný.

Doufám, že mě v tom nenecháte a na všech sociálních sítích se také pochlubíte se svým #priznaniknihomolu 😉