Jeden rok netradičního přátelství uprostřed mrzutého Irska

Prvotina irské autorky Sary Baume neměla potenciál stát se bestsellerem – lyrická próza o postarším muži a jeho adoptovaném psu, která je vyprávěná ich-formou a rozděluje se do čtyř ročních období, to zrovna není typický příběh, který by lámal žebříčky prodejnosti. A přesto se kniha se zvláštním názvem Jasno lepo podstín zhyna v Irsku stala velmi úspěšnou.

Už se tomu nedivím. Knihy z edice Světová knihovna od Odeonu jsou pro mě vždy zárukou kvality a ještě se mi nestalo, že bych tu narazila na příběh, který byl nebyl dobrý, čtivý a zajímavý. Jasno lepo podstín zhyna je potvrzením mé domněnky, že v Odeonu mají skvělý čuch na dobré knihy. Příběh se odehrává na irském venkově, ovšem ne tom rozmanitém a svěže zeleném, spíš na tom ošuntělém, plném starých naftových rafinérií. Hlavní hrdina Ray je osamělý starší muž, jehož vzdělání formovaly naučné knihy a televizní pořady, což se hodně odráží na jeho vnímání světa. Do svého příbytku si pozve hosta – jednookého křížence, agresivního psa, kterého nikdo jiný nechtěl. Společně se učí sžívat a není to jednoduché vzhledem k tomu, že Jednooko krvelačně napadá každého psa v okolí, tak dlouho, dokud se nedostaví policistka, aby zvíře zabavila. V tu chvíli si Ray uvědomuje, že pes se pro něj skutečně stal nejlepším přítelem a před spravedlností prchají. Poprvé v životě opustí rodný dům a vydávají se spolu na nekonečnou cestu nepřívětivým Irskem.

Ta kniha je velmi působivá hned v několika ohledech. V první řadě je tu až neuvěřitelně podrobné a věrohodné vylíčení povahy a zvyků stárnoucího muže (je to neuvěřitelné vzhledem k tomu, že knihu napsala mladá žena), v druhé řadě Rayova schopnost vnímat i ty nejmenší detaily a nepodstatné maličkosti z každodenního života, které z vycházky na dvorek dělají napínavé dobrodružství. Pochopitelně každého se musí dotknout perfektně vykreslený vztah mezi hlavní dvojicí, mužem a jeho psem, a nedovedu si představit, že se najde drsňák, jenž by ze závěru příběhu nebyl dojatý.

Krom jímavého konce se kniha může pochlubit i lyrickým vyprávěním (jak už napovídá název odkazující ke čtyřem ročním obdobím), které mi teď k té zimě a pošmournému počasí nějak sedlo a hltala jsem řádek za řádkem, ovšem milovníky úderných krátkých vět a akčních scén kniha jistě nenadchne. Autorka Sara Baume vystudovala výtvarnou akademii, a proto je pro ni, jak sama zmínila v jednom rozhovoru, nejdůležitější vizuálno a to, aby si její čtenáři dokázali představit vše, co v románu popisuje. To se jí vskutku podařilo bravurně, ačkoliv jsem si občas říkala, že některé pasáže si mohla odpustit, že to přece není důležité.

Na druhou stranu, kromě hlavní dějové linky si Baume dala za úkol popsat a znázornit Irsko bez všech příkras, v celé jeho syrové kráse i ošklivosti. A tohle všechno dohromady, to netradiční přátelství, pohled na svět někoho, kdo žil izolovaný od všech ostatních, zvíře, které nikdo nechtěl a které si prožilo hrozné věci, všechny ty vesničky s ošklivými supermarkety, tohle dohromady dělá doopravdy výjimečnou knihu.