V zahraničí oslavovaný Kosmonaut z Čech konečně dorazil do České republiky

Fňukala jsem tak dlouho, že neexistuje kvalitní český román, který by byl současně bestsellerový a měl pořádné hype na Instagramu, až musel Jaroslav Kalfař zasednout ke stolu a napsat Kosmonauta z Čech. Díky, jsem spoko!

Vesmírná odyssea prvního českého kosmonauta Jakuba Procházky, který je z Petřína vyslán kosmickou lodí Jan Hus 1, aby na oběžné dráze zkoumal neznámý oblak prachu, byla nejprve vydána v Americe, kde Kalfař už od puberty žije a vydobyla si tam své bestsellerové místečko po spoustě pochvalných recenzí, mimo jiné třeba i z Guardianu nebo The New York Times. Teď teprve vychází i v Kalfařově domovině v překladu Veroniky Volhejnové. Je to sci-fi s typicky českým hořkým humorem, která mapuje některé zásadní okamžiky české historie a dává cizincům nahlédnout pod pokličku České republiky. Tou nejzásadnější esencí příběhu je ovšem podle mě filozofický přesah, v němž si autor klade otázky o smyslu lidské existence, o tom, jak těžké jsou odchody a návraty – a to zdaleka nejen ze Země do vesmíru.

Párkrát jsem někde postřehla přirovnání k Marťanovi Andyho Weira, vlastně mě na tuhle knihu trochu nalákalo. Není to ovšem ani trochu jako Marťan – ten byl precizní, technický, s odzbrojující ironií. Kalfař se ovšem taky zaměřuje na techniku; jeho popisování mechaniky lodi Jan Hus 1 nebo toho, jak  tělo reaguje na změny při pobytu na oběžné dráze jsou úctyhodně věrohodné. Daleko víc mi ale jeho příběh připomínal Faberovu Knihu zvláštních nových věcí, ať už svou jemnou poetikou, nebo tím, že i v téhle knize musí hlavní hrdina prožívat složité odloučení od své manželky, vyrovnávat se s poznáváním mimozemské civilizace nebo zakoušet nezvyklé fyzické projevy svého těla, jež jsou v obou románech popsány tak nepříjemně reálně, že máte pocit, jako byste je pociťovali i vy sami.

U českého sci-fi jsem byla s těšením se na knihu trochu opatrná, přece jen s tím zatím nemám příliš dobrých zkušeností. Tak nějak jsem si neuměla představit, že na mě bude kosmická loď startující na Petříně, setkání s českým premiérem nebo zkrátka jakákoliv kombinace science fiction a českého prostředí v roce 2018 působit skutečně a uvěřitelně. Ale ono to tomu Kalfařovi doopravdy funguje. Stejně jsem ale měla nejradši ty pasáže, kdy popisoval okolí Karlova a Václavského náměstí, kdy zmínil tuhle či támhletu pražskou ulici, co dobře znám, když popisoval svébytné fungování občanů na českém venkově – vždycky dokáže několika slovy vystihnout podstatu celé věci tak přesně, že si prostě jen říkáte jo, to je ono, takhle jsem to přesně cítila, jen jsem to neuměla vyjádřit slovy. Nemluvě o tom, že jsem měla dojem, že se mu podařilo popsat i všechny ty nepolapitelné pocity a emoce, které mě občas přepadají, které jistojistě přepadají každého z nás. A ještě do toho všeho dokázal zabudovat mimozemského pavouka se slabostí pro Nutelu.

Na debut si Kalfař ukousl velké sousto a možná bych neměla psát recenzi hned po dočtení, abych si zachovala chladnou hlavu, nechala příběh odležet a neviděla ho příliš růžově. Mám však dojem, že za pár týdnů na tom budu pořád stejně a kudy budu chodit, tudy budu Kosmonauta z Čech hrdě doporučovat. Netroufla bych si sice jako zahraniční kritiky srovnávat Kalfaře s Kunderou, Hrabalem nebo Čapkem, ale na debut je to tedy setsakramentsky úctyhodný příběh. Jsem tak nějak hezky česky pyšná na to, že o kousku naší historie se teď v moderní beletrii může číst všude na světě a doufám, že si už nikdo nebude plést Česko a Čečensko; vždyť jsme jako první vyrazili ke kosmickému oblaku Chopra, žejo!