Report: Jakuba Katalpa v Book’s Calling Clubu

Rok 2018 letí jako splašený a Book's Calling Club s Jakubou Katalpou byl už před pár týdny, nechceme vás ale o pár fotek a postřehů ochudit, takže čtěte! A pokud jste ještě autorčinu knihu Doupě neměli v ruce, určitě si ji nenechte ujít.

Pozvání na setkání Book’s Calling Clubu tentokrát přijala úspěšná autorka používající pseudonym Jakuba Katalpa. Na kontě už má knihy Je hlína k snědku?, Hořké moře a Němci – za tu získala Cenu Josefa Škvoreckého a cenu Česká kniha. S námi se sešla v pražské kavárně Coffee and Riot nad svou nejnovější knihou Doupě. Tehdy ještě doufala v nominaci na Magnesii Literu, které se tedy bohužel nedočkala. Mohu ovšem s čistým svědomím prohlásit – a věřím, že velká část osazenstva kavárny by se mnou souhlasila – že by si ji kniha zasloužila!

Jako obvykle jsme začali všetečnými dotazy na počátek spisovatelské dráhy. Jakuba Katalpa začala psát už jako malá a jako první napsala pohádku pro svou sestru. Slova jí provází odmalička, navíc začala poměrně brzy psát na stroji. Možná to také znáte, pokud jste měli doma starý psací stroj – v tom, když z něj vytáhnete popsaný papír, který vypadá jako vytištěný, je prostě kouzlo. Přesně tak to měla autorka jako malá. Kdyby jen věděla, že za pár let bude mít na kontě už čtyři opravdové knihy! 🙂

Nejdříve začala Jakuba Katalpa ještě jako Tereza Jandová se psaním hororů. Později hodně četla a také psala katolickou literaturu, která byla výrazně lyričtější a začala s ní sbírat první úspěchy na literárních soutěžích. Další uznání na sebe nenechalo dlouho čekat – už její první kniha Je hlína k snědku? byla nominovaná na Magnesii Literu v kategorii Objev roku.

První dvě knihy vydala Jakuba Katalpa u Paseky. Právě oceňovaná kniha Je hlína k snědku? z roku 2006 se dočkala i kritiky, byla nařčená z pornografie a dokonce i z toho, že byla vytištěná na nekvalitním papíře – byl totiž recyklovaný. Mimochodem, pseudonym, pod kterým od začátku autorka knihy vydává, je složeninou jména, které schválně zní poněkud androgynně, a stromu, který je poměrně běžný i v městské zeleni v Praze.

I přes počáteční lásku k psacímu stroji píše Jakuba Katalpa ručně, je to pro ni díky podpoře manžela práce na plný úvazek. Má svůj rituál, vezme si špunty do uší, uvaří čaj, zapálí svíčku a píše. Hodně píše, hodně škrtá a především si dá na každé větě záležet, i proto její styl působí stroze a přitom ve větách nic nechybí. Kromě jedné nominace byla i v porotě Magnesie Litery, její zkušenost je však taková, že na hodnocení knih není dost času a každý z porotců a porotkyň má své favority. Proto v nominacích často chybí ti, které by tam čekala odborná i laická veřejnost – letos se v tomto smyslu mluví především o Jáchymu Topolovi.

Samotná kniha Doupě pak byla inspirovaná sklepeními paneláků, kam vzal Katalpu její manžel, a také suterénním bytem, ve kterém bydlela za studií. Osamělá vdova Květa v knize unese pošťáka Bohumila Ptáčka do svého sklepa. V dalších linkách vzpomíná Vietnamka Hoang v Praze na domov a dobu předtím, než se z jejích dětí staly Evropané, a Američan s japonskými kořeny Hideki se neumí vyrovnat s rakovinou své manželky Akiko a odjíždí do Evropy. Celá kniha je o vykořenění a míjení, především Květin příběh je ale také místy humorný. Kniha je také protkaná literárními referencemi a knihomolové a knihomolky si ji užijí o to více. Míjení a vykořenění jsou tu zdůrazněné hlavně v detailech, jako třeba když se Hideki snaží své osamění umírnit fotoaparátem, který mu při cestování ukradnou. Příběh má otevřený konec, aby si každý mohl vytvořit vlastní rozuzlení – a přesně tak to autorka chtěla. Přečtěte si Doupě také a vyložte si konec po svém 😉