Protože je to nahlas a jsi to ty

Vznikají při tom doutníky, zdraví a láska na celý život. Co je to?

Představte si horké odpoledne. Ve vzduchu je cítit vůni tabákových listů, potu a zralého manga. Bezvětří. Velká, trochu oprýskaná hala. Pod stropem se pomalu otáčejí lopatky velkých ventilátorů, okna otevřená dokořán, pod nimi v pravidelných rozestupech rozestavěné dlouhé, dřevěné stoly a za nimi snědé krásky v pestrých šatech. Vyrábějí doutníky. Na jejich tvářích je výraz zasněného vytržení. Protože ty krásky právě teď nejsou v továrně na Kubě, ony se v této chvíli nacházejí v Moskvě, v těsné blízkosti Andreje Bolkonského a Nataši Rostovové a jsou svědkyněmi jejich citového vzplanutí. V hale totiž se ženami sedí i předčítač a nahlas do mikrofonu čte Tolstého román Vojna a mír.

Nejlepším přítelem člověka je kniha a… jiný člověk

Vím, že si milovníci doutníků rádi představují, jak je podle rozšířené legendy válejí kubánské panny na svých štíhlých stehnech. Ve skutečnosti je vyrábějí ženy každého věku a stupně sexuálního zasvěcení, a to na dřevěných podložkách. Pro mě je však povznášející poznání, že když doutník vznikal, když se tabákové listy zavinuly a proschly, rozvinul se okolo nich nějaký velký literární příběh. Protože i když scéna popsaná na začátku tohoto textu zobrazuje současnou továrnu, předčítači provázeli výrobu doutníků už před sto lety. A četli dělnicím z novin, ze Cervantese, zamilované romány i Márquezova velká díla.

Přemýšlím nad tím, proč u nás na pracovištích nikoho nenapadlo zařídit čtení nahlas. Je to proto, že většinou je ve výrobních halách hluk? Nebo proto, že je jednodušší pustit rádio a nestarat se o to, na co zaměstnanci při práci myslí? Ale představte si to, nechodili byste do práce radši, kdybyste věděli, že si zároveň poslechnete, jak to skončilo s knížetem Monte Christem nebo s Uršulou Ruda Slobody? Já když mám žehlit, drhnout koupelnu, nebo míchat povidla, pouštím si audioknihu a hned se víc těším na ten kus neoblíbené dřiny.

Poslouchání čtených knih nemá pozitivní vliv jen na produktivitu práce. Literatura uzdravuje. A to nejen v přeneseném významu. Její terapeutický význam je měřitelný a jsou nemocnice, kde s předčítáním počítají přímo v léčebných programech. Nedávno například nemocnice v Ostrově v České republice vyzvala veřejnost, aby přišli číst pacientům připoutaným na lůžko. S nápadem přišla vrchní sestra Lenka Dlouhá, protože byla přesvědčená, že lidé po mozkových příhodách potřebují kromě medicínské péče i duševní vzpruhu, intelektuální podněty a sociální kontakt a na to už personál nemocnice neměl kapacitu. Výsledek výzvy všechny mile překvapil. Nejprve tím, jak velké množství dobrovolníků ochotných předčítat pacientům se našlo. Potom tím, jak rychle a viditelně se projevil vliv terapie čtením. „Pacienti to vnímají velmi pozitivně, změny jsou vidět na jejich výrazu tváře, začínají vnímat personál, vítají nás na ranních vizitách s úsměvem a pozdravem. Dokonce jedna naše pacientka začala předčítat ostatním,“ hovoří vrchní sestra. Vedoucí lékař oddělení Igor Ulč dodává: „Pacienti v léčbě po cévních mozkových příhodách totiž potřebují i ‚rehabilitaci‘ psychiky.“

Je to dobré, ale nejsi to ty

Povězme si to na rovinu – někdy potřebujeme rehabilitaci psychiky, i když tělo vypadá zdravě. Protože když je duše rozlámaná, je třeba ji pomaličku znovu slepit dohromady. A tehdy nepotřebujeme dobré rady. Potřebujeme často jen přítomnost druhého člověka. A často také ty knihy čtené nahlas. Pamatuji si na takové čtení klenotů z babiččiny knihovny, když jsme v trojici dělali sestřin dům obyvatelným. Jeden adept četl, dva natírali podlahu barvou a všichni tři přitom inhalovali aceton. Ani jsme neměli hlad. Pamatuji si i jednu dlouhou cestu autem z festivalu v Čechách s jednou skvělou herečkou, na níž jsme stihly přečíst nahlas jeden a půl knihy z právě nakoupené hromady. Ačkoliv jsme tehdy měly složitá životní období, v tom autě a s těmi příběhy jsme se ocitly ve vesmíru, ve kterém se problémy řešily bonmoty a tím, že obrátíme stránku. A tak jsme se to snažily aplikovat i v životě. Našim dětem čteme vždy před spaním. Nejstaršímu jsem čítávala tak dlouho, že jsme to už tajili, neboť to leckomu začalo být divné. Takový velký a čte si s mámou! Jenže mít společnou knihu, to znamenalo mít společný prostor, ve kterém jsme se potkávali i v časech nastupující puberty. V tom prostoru vládl mír a porozumění a dokázali jsme se v něm dohodnout a projevit si city, ačkoliv všude okolo zuřil vzdor a potřeba prosazovat pravidla, nebo jim vzdorovat. Naše večerní setkání u knihy byla stezkou, která nás provedla krajinou dozrávání. I toho rodičovského. Teď si čítáváme s mladším synem, i když si čte i sám, tak máme jednu knihu, která je společná, jejíž příběh sdílíme. A tak jako se někteří těší, že si večer dají skleničku vína nebo piva – nepopírám, že občas jsme mezi nimi i my – u nás je tou odměnou za celodenní snahu chvíle, kdy si lehneme k mladšímu synovi do postele. On obyčejně odloží „svou“ rozečtenou knihu a společně si čteme tu „naší“. Máme svůj svět. V něm jsme členy Fénixova řádu, známe děvče jménem Petr nebo se kamarádíme s mluvícím koněm, doktorem Haflingem. Jasně, existují i audioknihy. A jsou úžasné na cestování autem. Na usínání v hotelu. Když máte chřipku. Anebo když vám operovali oči, vy máte dlouhou chvíli a nemá kdo u vás sedět a zkrátit vám ji. Ale pokud u vás bude někdo sedět, to živé čtení je stokrát lepší. Protože jak mi pověděl můj syn, když jsem ho nechala v posteli s angínou a audioknihou: „Bylo to dobré, ale nejsi to ty.“

Láska k papíru a přes papír

Spisovatelka Erica Jong tvrdí, že dobré manželství je to, v kterém jsou ti dva schopní přes víkend ráno ležet v posteli a navzájem si číst. Z víkendových příloh novin. Z románů. Někdo by možná dodal, že by se mohlo počítat i čtení z mobilních telefonů a jiných chytrých zařízení. Na chvíli jsem zaváhala. Nakonec se však přece jen přikláním k tomu papíru. Je nadčasovější a papír románů a víkendových příloh nám obyčejně přináší i jiná témata. Poněvadž jistě – lze se společně zasmát nad arogancí politiků, kroutit hlavami nad neštěstím ve světě, nebo vzdychat nad výsledky průzkumů veřejného mínění a společně přemýšlet, kam ten svět spěje. Ale možná je dobře nepouštět si podobné věci do postele. Politika není harmonizující záležitostí, málokdy nás inspiruje k empatii, k laskavosti, k srdečnému smíchu. Ale knihy takové jsou. Víc společného čtení do postelí a dětských pokojů! Moji přátelé, kteří si navzájem čtou pravidelně, to upřímně doporučují. Ne že by o tom dělali přednášky a workshopy. Jen jsou jednoduše spolu viditelně šťastní. Dokonce se zbavili televize, a to už je co říct.

Když moje babička zůstala v posteli a už nezvládala číst, chodívala jsem jí číst já. Vybrala si knihu Paní Parkingtonová od Louise Bromfielda. Kdysi ji četla a líbila se jí hlavní postava a její životní příběh. Byla babičce tak trochu podobná. Tak jsme ji četly spolu. A po pár stranách jsme vždy skončily, protože přečtená slova vyvolala v babičce nějakou její vlastní vzpomínku, nebo se mě zeptala, zda si nedáme kávu nebo neprozkoumáme obsah bonboniéry. Potom jsme později řešily naslouchátko a doktory, vždycky do toho něco přišlo, jen jsme si povídaly. Před pár dny babička zemřela. Knihu jsme nedočetly. A já na to nemůžu přestat myslet. Protože předat jsme si toho za ty roky, které nám byly dopřány, stihly mnoho. Kromě jiného i tu lásku ke čtení. A přece mi ta nedočtená kniha dává pocit, že mi babička nechala něco nedopovězeného. Něco důležitého.

Budu si přes víkend číst. I nahlas. Pokud to zatím nemáte ve zvyku, vyzkoušejte to. Určitě jste dobrý předčítač, nebo posluchač. Předčítačka nebo posluchačka. Výsledkem může být jedině něco povznášejícího a laskavého. Něco pěkného, co přetrvá a co nespláchne čas.

Eva Borušovičová, Do plaviek