Uvíznutí mezi lidskými světy. Přečetli jsme Kunderovo Nevědění
Vydání jakékoliv Kunderovy knihy v oficiálním českém překladu bývá obvykle považováno za velkou literární událost. Nejinak je tomu také v případě nedávno vyšlého Nevědění (L'ignorance) v překladu Anny Kareninové.
Stručná kniha, jejíž přečtení vám pravděpodobně nezabere více než 4 hodiny, je rozdělena na 53 příjemně ubíhajících oddílů. Kniha sleduje osudy dvou československých emigrantů – Josefa a Ireny, jejichž osudy se nepravděpodobným způsobem protnou. Taková zápletka může vyznít snad až banálně, na jejím pozadí však autor jako obvykle rozvíjí řadu hlubokých úvah, které jsou pro román stěžejní. Osudy postav pak slouží jako jakási jejich praktická demonstrace.
Sledujeme tragický příběh, v jehož průběhu se obě hlavní postavy potýkají se ztrátou domova – místa, které znamená středobod života, z něhož každý den vycházíme a do nějž se navracíme. Místo, kde žijeme nejintimnější a naplňující vztahy s blízkými, kde máme nárok na pochopení.
Kundera připodobňuje osud obou postav Homérově Odysseji. Podobně jako se Odysseus vrátil na Ithaku, vracejí se také Irena a Josef po Sametové revoluci do původní vlasti – Československa, aby zjistili, zda jejich dávného domova ještě něco zbylo. Zjišťují ale, že krajinu svého mládí již nepoznávají a nejsou ani schopni navázat ztracené vztahy s příbuznými, přeťaté kdysi komunistickou diktaturou. Kdysi jim blízcí lidé se k nim nyní staví nechápavě nebo dokonce odmítavě.
Irena se setkává s českými kamarádkami a přiváží jim vzácné francouzské víno. Ony ale dar odmítají, stejně jako odmítají dvacet let jejího života v zahraničí. Kamarádky na ní mluví, ale jejich řeč se Ireně jeví jako nesmyslný šum. Josef se setkává s bratrem, který mu tichou výčitkou dává najevo, že nikdy neměl emigrovat. Josefovu emigraci chápe jako něco, co by mělo být teprve ospravedlněno.
Hrdinové tedy svou původní domovinu nadobro ztratili, čímž však tragédie teprve začíná. Podobně jako se Odysseus nemůže z Ithaky vrátit za Kalypsó na Ógygii, nemohou se ani románové postavy vrátit ke svému předchozímu životu. Josefovi zemřela žena, ale on se přes její smrt nikdy nepřenesl. Žije tedy s mrtvou v představách dál a neustále si ji zpřítomňuje ve vytrácejících se vzpomínkách. Irena se s mužem, kterého nemiluje, přestěhovala do Prahy a ve Francii na ni už nikdo nečeká.
Nevědění je tedy především kniha bloudění. Oba protagonisté jsou cizinci uvězněni mezi dvěma lidskými světy bez možnosti se do jednoho z nich vrátit. V závěru se setkávají, aby se pokusili překonat toto prokletí navázáním erotického vztahu, ale marně: “Stále hleděl na její pohlaví, to malinké místečko, [..]. Dlouze se zahleděl na to ubohé místo zbavené kouzla a zmocnil se ho nesmírný, nesmírný smutek [..] mohl si představit, že s ní zůstane, že se o ni bude starat. [..] Začal se oblékat, diskrétně, potichu, aby ji neprobudil.”
Je třeba říci, že Nevědění není pro každého. Jde totiž patrně Kunderovu nejbezútěšnější knihu. Kdo by hledal na jejím konci šťastný konec, bude zklamán. Přesto existuje dobrý důvod, proč se do něj s chutí pustit. Je-li obecným úkolem tragédie přinášet katarzi, tedy očištění, osvobození či smíření s osudem prostřednictvím prožitku uměleckého díla, Kunderovo tragické Nevědění tento terapeutický úkol plní dokonale. Nevědění je lékem pro všechny, kdo uvízli mezi lidskými světy.
