blog

Klasika pro neklasiky II

Klasická literatura to v dnešní době nemá lehké. Čtenářsky mnohem lákavější konkurence jí vychází každý den (kdo by taky odolal lesku nové obálky?), ve školách z ní již po několik desetiletí strategicky vytvářejí noční můru studentů a místo zařazení do skutečných žánrů se jí dostalo souhrnného označení “povinná četba” - což z ní udělalo literárního veřejného nepřítele číslo jedna. Vždyť kdo by měl rád povinnosti!

V předchozím článku jsme vám prozradili, po jaké klasice sáhnout, pokud jste fanoušci romantiky, thrillerů, společenských románů nebo magického realismu, co když ale neholdujete ani jednomu ze zmíněných žánrů? Co když vaše čtenářské srdce rozradostní historické romány nebo se rádi strachujete nad čím dál reálnějším dystopickým světem? Pak jste tu správně. Právě jste totiž rozečetli druhou část článku, ve kterém se snažíme dokázat, že klasika dokáže čtenářům nabídnout to samé, co dnešní bestsellery. Jak? – Že ji k nim drze přirovnáme. Pokud jste nečetli první díl, určitě si nenechte utéct ani tyhle knižní tipy!

Zpátky do minulosti

Jedny z nejsilnějších příběhů a svědectví najdeme, když se ohlédneme do minulosti. Lidské dějiny se jen hemží událostmi, které si zaslouží své zvěčnění pomocí literárních figur a trop. Tahle nekonečně hluboká studnice poznání pak dává vzniknout takovým pokladům, jako jsou série Pilíře země od Kena Folleta nebo Cizinka od Diany Gabaldon.

Zahledět se zpátky do minulosti ale napadlo jako jednoho z prvních Waltera Scotta, z jehož pera pochází romanticky laděný Ivanhoe, a vzápětí ho následovali další. Victor Hugo se svým notoricky známým zvoníkem z Chrámu Matky Boží v Paříži nebo Henryk Sienkiewicz, když se ptal Quo vadis. Každý z nich přispěl svým do vzniku žánru historického románu a jejich stopu zahlédnete i v dnešních bestsellerech – tak proč nezačít u základů?

 

Osudy, které nesmějí být zapomenuty

Pokud existuje nějaké období lidských dějin, do kterého se neustále vracíme a které ještě nepodalo své poslední svědectví, je jím druhá světová válka. Utrpení a bolest, které přineslo šest let, vystačily zatím na stovky, možná i tisíce, knih.

Tatér z Osvětimi, Chlapec v pruhovaném pyžamu nebo Zlodějka knih, ty všechny a mnohé další se na svých stránkách snaží pochopit zlo. Nejinak tomu bylo v knihách autorů, kteří si peklem světové války skutečně prošli – a nikdy se od něj ve svých dílech zcela neoprostili. Arnošt Lustig se z prožité bolesti vypisoval třeba v Modlitbě pro Kateřinu Horovitzovou, Ladislav Fuks provedl psychologickou studii člověka zmanipulovaného propagandou ve Spalovači mrtvol a asi nejautentičtějším i nejsmutnějším dokladem této strašné doby dodnes zůstává Deník Anne Frankové.

Čtěte také  Kvíz: Poznáš knihy podle prvních vět?

 

Vstříc nejisté budoucnosti

Lidstvo má za sebou pěkných pár století, které by vystačily na kilometry a kilometry popsaného papíru, někdy ale pohled do minulosti nestačí, někdy je potřeba hledět před sebe, do budoucnosti. A ptát se, co nás čeká. Nejistý osud lidstva je oblíbeným zdrojem autorů už pěknou řádku let – Sucho, Hunger Games, Příběh služebnice nebo Prokletý rok – knihy, z nichž každá vlastním způsobem ukazuje pokroucenou společnost a varuje před tím, co se stane, když dáme přílišný prostor některému z nehezkých aspektů našeho lidství.

Snaha varovat lidstvo před sebou samým ale zdaleka není výdobytkem posledního desetiletí. Čapkovu Válku s mloky, Orwellovo 1984 nebo Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita snad ani nemusíme zmiňovat, věříme, že není nikoho, kdo by o nich neslyšel, podobnou pozornost si ale zaslouží třeba i trochu upozaďané Zamjatinovo My, ze kterého dodnes čerpá nejedna dystopie.

Mistři hororu

Stephen King, Clive Barker, Anne Rice – spisovatelé, jejichž díla rozechvěla nejedno srdce a způsobila nárůst spotřeby energií v mnoha domácnostech, když se jejich čtenáři báli na noc zhasnout. Mohli bychom jim dát spoustu jmen – nepřátelé strašpytlů, literární lásky odvážných, mistři hororu… Nebo také následovníci E. A. Poe a H. P. Lovecrafta, dvou statečných, kteří položili základy strachuplného žánru.

Až tedy příště zatoužíte po hrůzunahánějící literatuře, zkuste se zaposlouchat, jestli odněkud neslyšíte Volání Cthulhu, nebo se vydejte na návštěvu do poněkud nehostinného domu Usherů. Uvidíte, že dech se vám může tajit i u století starých knih.

 

Temnota v lidech

Zatímco někdo o temnotě jen píše a nechává ji ze své fantazie plynout rovnou na stránky knih, někdo ji nosí v duši. Většinou se pak nestává spisovatelem, ale postavou v něčím příběhu. Něčí temnotou. Tím, s čím se autor nebo autorka musí vyrovnat a co touží uzavřít ve vazbě knihy. A už nikdy nepustit ven. Vznikají pak taková díla jako Svolení nebo Má temná Vanessa. Knihy, které otevírají bolavé rány a ukazují, že křehká duše dítěte nemůže obstát v souboji s manipulací dospělého.

Čtěte také  Kvíz: Poznáš světovou klasiku podle jmen postav?

Sedmdesát let nazpět otevřel tohle téma v literatuře Vladimir Nabokov, když napsal Lolitu. Na rozdíl od výše zmíněných knih, jeho dílo dávalo prostor temnotě – pohledu sexuálního predátora – a než se stalo klasikou, způsobilo poprask. Nechcete zjistit proč?

 

Natálie Chalupníčková

Knihovnice, knihomolka a přispěvatelka do martinusáckého blogu, která se zaměřuje především na klasickou četbu a tipy k maturitě z literatury.

Příspěvky autora