blog

Petra Soukupová: Obvykle všichni dělají, co můžou

Vyzpovídali jsme pro vás jednu z nejznámějších současných českých spisovatelek - ptali jsme se na její nejnovější román Nikdo není sám, na to, co by si čtenáři a čtenářky mohli odnést z jejích příběhů, na její knihovnu i oblíbené knihy. Pusťte se do čtení!

Kdy a kde se zrodil nápad na Váš nejnovější román Nikdo není sám? Píšete spíš pravidelně v nějakých intervalech, nebo si musíte prostě sednout a takzvaně ,,dostat ten příběh z hlavy na papír”?

Kdy a kde se přesně zrodil nápad, to opravdu nevím. Ale v roce 2021 jsem měla od psaní pauzu, takže jsem si to už promýšlela a věděla, že na začátku roku 2022 už chci začít psát, což je zároveň odpověď na druhou otázku- psaní si plánuju tak, abych to zvládla napsat víceméně v kuse. Nemusí se to vždycky povést, ale v tomhle případě to šlo hladce. Ale neřekla bych, že nějak vnitřně psát ,,musím”. 

Na obálce Nikdo není sám se píše ,,Nová Soukupová, tak jak ji znáte a máte rádi.”, v hodnocení a recenzích knihy se často objevuje, že skutečně čtenáři a čtenářky v příběhu našli ,,to typické pro Soukupovou”. Co je podle vás to typické soukupovské, co mají lidé tak rádi?

Myslím, že lidi mají rádi, jak popisuju rodinné a jiné blízké vztahy, jak nakládám se střídáním perspektiv, že umím obsáhnout různé typy postav. Lidé mají- myslím a doufám- pocit, že to sami zažívají podobně a to se jim asi líbí.

V Nikdo není sám se setkáváme s vyprávěním z pohledu tří hrdinů – matky Veroniky, dcery Máji a syna Michala. Ze které pozice se vám psalo nejlíp?

Tradičně se mi nejlíp píše za děti, takže nejspíš za Michala, pak hned za Máju.

Co by si podle vás mohli čtenáři a čtenářky odnést z románu do svých rodinných vztahů?

Možná snad uvědomění si, že existuje druhý pohled, a je stejně platný jako ten náš. A že obvykle všichni dělají, co můžou. To asi obecně. Pak jsou nějaké věci, témata jednotlivých knih, o té poslední bych asi řekla, že jde o nějaký způsob vyrovnávání se s vlastními rodiči, nahlédnutí vlastních hranic, a taky to, že každý má svoje problémy, a i když si třeba myslíme, že ty naše jsou významnější než těch ostatních, z jejich pohledu to je naopak.

Čtěte také  Honza Vojtko: Vztahy a pasti se věnují tématům, které řeší lidé v reálných vztazích

Promítá se do knihy i váš osobní život, případně historky nebo situace vašich blízkých, nebo umíte psaní a váš život striktně oddělit?

Drobnosti- situace někdy používám, ale posunuju je jinam, píšu je jinak, než jak proběhly.

Osobní život se snažím nevytěžovat, ale někdy – v dobnějších útvarech, v povídkách na zakázku, si to zjednoduším a něco použiju.

Jak vypadá vaše knihovna? Je v ní chaos a zmatek, nebo naopak pořádek a řád?

Tak napůl, některé sekce jsou uspořádané, některé méně. Ale celkově bych řekla, že spíš pořádek.

Jakou knihu jste četla naposledy a doporučila byste ji našim čtenářům a čtenářkám?

Zřejmě poslední knihu, kterou jsem přečetla celou, byla kniha Chirurg od Petry Dvořákové, je tam dobře napsaná postava muže, to se mi hodně líbilo. Pak jsem četla ještě komiks Bez vlasů, taky doporučuju.

A ještě jedna otázka na závěr – jaká byla vaše nejoblíbenější knížka v dětství?

Těch bylo několik, a také se to měnilo s věkem. Ale určitě bych zmínila Bratři Lví srdce a Říkali mi Leni. Tyhle dvě knihy mě jako malou hodně zasáhly. A ještě vlastně Ronja, dcera loupežníka.

 

 

Autorem portrétu Petry Soukupové je fotograf David Konečný.

Jana Benešová

Obsahový specialista

Jana v Martinusu píše a fotí na sociální sítě, dává do kupy newslettery a blog. Je věrnou fanynkou Harryho Pottera a v jednom kuse se snaží někomu vnutit Malý život nebo Geniální přítelkyni. Nejradši čte současnou beletrii.

Příspěvky autora