Chybějící světlo: Dokáže přátelství překonat neodpustitelnou zradu?

Chybějící světlo je nejnovější román německé autorky gruzínského původu Nino Haratischwili, která se kromě psaní románů věnuje divadelní dramaturgii a režii. Haratischwili možná budete znát díky jejím předchozím knihám Osmý život (pro Brilku), který se stal celosvětovým bestsellerem, nebo Kočka a Generál. Pokud vám nevadí číst slovensky, tak jste se možná setkali i s knihou Môj nežný blíženec. Všechny autorčiny romány spojuje prostředí války a její následky, láska a Gruzie.

Chybějící světlo je příběh čtyř kamarádek, které vyrůstají v gruzínském Tbilisi v divokých devadesátých letech minulého století. Jejich životy i životy jejich rodin jsou tak bezprostředně spjaty s historickými událostmi jako je život pod nadvládou Ruska, rozpad Sovětského svazu, válka v Abcházii dopadající na celou zemi, působení zločineckých gangů nebo epidemie heroinu, který do země proudí z Ruska. Ano, hádáte správně. Není to zrovna lehké čtení a to nejen díky svým více než 700 stranám.

Přítelkyně Keto, Nene a Ira se po letech setkávají v Bruselu na výstavě fotografií jejich zesnulé přítelkyně Diny. V dětství se skamarádily navzdory tomu, že jsou každá úplně jiná a měly jiné představy o své budoucnosti. Je však jejich přátelství nerozlučné? Dokáže překonat bratry stojící na opačných stranách barikády nebo zradu? Román vypráví jedna z přítelkyň, Keto. Říkala jsem si, proč si Haratischwili vybrala zrovna ji? Ale postupně jsem pochopila, že mezi svými přítelkyněmi fungovala jako takový styčný bod, dokázala se vcítit do každé z nich a uhasit počínající požáry. Zvládne to i nyní?

Keto si prohlíží vystavené fotografie a vzpomíná na dětství a mládí strávené v Tbilisi. Často nám ve svých myšlenkách při pohledu na jednotlivé fotografie nastíní něco, co se kdysi odehrálo. Postupně nám dávkuje takové malé spoilery, zaháčkuje si vás a vy musíte číst dál, i když víte nebo tušíte, co se stane. A vůbec se vám to nelíbí, ale potřebujete vědět, jak k tomu došlo. Postupně se probírá svými vzpomínkami na dětství a mládí, odhaluje nám souvislosti a přiblíží dospívání v zemi zasažené válkou. Válka je ve vzpomínkách tak všudypřítomná, že ji můžeme chápat jako jednu z hlavních postav.

Ačkoliv se jejich životy odvíjí jiným směrem a každá žije v jiné zemi, vzpomínka na jejich přátelství je dosud provází a v myšlenkách je stále přítomné. Dokáží překonat roky odloučení, zapomenout na dávné křivdy a uctít Dininu památku v moderní bruselské galerii na hony vzdálené tomu, co její fotografie zobrazují? Dokáže světlo proniknout do jejich stinných vzpomínek?

Ze začátku čtení trochu drhne, chvíli trvá, než se do příběhu ponoříte. Navíc z popisu “dvoru” (spojení několika domů majících společnou zahradu neboli dvůr) a jeho obyvatel mi šla hlava kolem. Jednotlivé rodiny a komplikované vztahy mezi nimi ovlivněné politickou situací se prolínají celou knihou, takže jsem se k těmto stránkám několikrát vracela. Dostala jsem na to ale skvělý a jednoduchý tip: nakreslit si mapu, kde kdo bydlí. Zní to komplikovaně, ale nebojte: za chvíli se do knihy ponoříte a nebudete chtít nikdy skončit. Já jsem byla atmosférou tak pohlcena, že jsem z googlení fotek tbiliské čtvrti Sololaki, kde přítelkyně v dětství žily, volně přešla na fotky celého města a nakonec jsem zjistila, že jsem na webu skyscanner a hledám letenky 🙂

Je to příběh velkého přátelství, které nebylo ničeho ušetřeno. Příběh lásky, které nebylo přáno. Příběh jedné země, která byla utlačována jinou zemí. Příběh mladých lidí, kteří si nezasloužili v takové zemi a za takových podmínek žít. Příběh mladých lidí, kteří si zasloužili lepší budoucnost. Příběh čtyř dívek/žen, které byly/jsou neuvěřitelně silné a já vůbec nechápu, kde tu sílu vzhledem k okolnostem berou.

Pokud vás Chybějící světlo zaujalo, zkuste i Haratischwili předchozí román Osmý život (pro Brilku), který na více než 800 stranách sleduje několik generací jedné gruzínské rodiny v průběhu dvacátého století. Od pradědečka, který si v roce 1900 z Vídně přivezl recept na nejlepší horkou čokoládu na světě, jejíž konzumace má však tragické a mnohdy až smrtelné následky. Přes jeho nejstarší dceru Anastasii, které recept na zakletou čokoládu předal, po její pravnučku Nicu, která se svou rodinou přerušila veškerý kontakt a přestěhovala se do Berlína. Až do roku 2006, kdy Nica vyhledala svou neteř Brilku prchající před občanskou válkou v Gruzii, a které vypráví celý jejich rodinný příběh protkaný horkou čokoládou připravovanou podle staré receptury.