Jsou smutné a neoblíbené. Vítejte ve světě hrdinek sad girl literature
Sally Rooney, Ottessa Moshfegh nebo třeba Coco Mellors. Co mají tyhle spisovatelky společného? Podle některých se svou tvorbou podílejí na vzniku nového literárního trendu.
Možná jste už něco podobného četli. Hlavní hrdinka si připadá ztracená, a zatímco se ve svých bolestech snaží zorientovat, bloumá ulicemi velkoměsta, snaží se najít vnitřní naplnění a typicky se při tom ocitá ve vztahu, který jí nevědomky ubližuje.
Sad girl literature, jak se literárnímu trendu přezdívá, pojednává o raněných ženách, jejichž příběhy jsou na angloamerickém knižním trhu čím dál populárnější. Jeho kořeny přitom sahají až do 60. let, kdy vyšel první a zároveň taky poslední román Pod skleněným zvonem americké básnířky Sylvie Plath.
Izolované od ostatních
Právě protagonistka románu Sylvie Plath Ester Greenwood se potýká s něčím, co o několik dekád později řeší i její nástupkyně: s psychickými problémy – v tomto konkrétním případě pak s depresí. Přestože je obklopená lidmi, cítí se neustále sama, přestože má na počátku příběhu zářivé vyhlídky, s nastupující nemocí jejich světlo postupně zhasíná.
Pod skleněným zvonem má téměř snovou atmosféru a sebeironický tón. Možná i proto k němu bývá přirovnáváno dílo Ottessy Moshfegh Můj odpočinkový rok. Jeho bezejmenná hrdinka se rovněž potýká s apatií vůči světu, řeší ji ale trochu netradičně. Rozhodne se totiž, že si nashromáždí ultumující léky a celý rok prospí.
Obraz, nebo odraz?
„Je to satira, ne realita,“ promlouvá ke svému čtenářstvu Ottessa Moshfegh v jednom z rozhovorů pro The Guardian. „Žijeme v době, kdy je všechno zkreslené, a nechci, aby se někdo kvůli mé knize předávkoval ambienem.“
Přiznává, že ji šokovalo, kolik lidí se s hrdinkou jejího románu dokázalo ztotožnit – a vyjádřit obdiv vůči plánu, který chystá. Jenže právě to je důvod, proč je sad girl lit vůbec trendem. Dá se do ní snadno vcítit. Kdo z nás si někdy nepřipadal osaměle? Komu z nás nedělá občas dobře, když ví, že tam někde v papírovém světě existuje někdo další, kdo zažívá podobný vnitřní chaos jako my?
To, co se Ottesse Moshfegh s jejím románem povedlo, byla nejen parodizace vysokého společenského statusu a krásy. Autorka zároveň odhalila, byť nechtěně, hlubší společenský problém. Lidí s depresí a jinými psychickými potížemi přibývá a mezi ženami je jich podle výzkumů dokonce dvakrát více než mezi muži.
Temné a nepředvídatelné
V sad girl literature ale nenajdeme pouze postavy, které spojuje smutek a odloučení. Postava Eileen jiného románu Ottessy Moshfegh nakonec bere svůj život do vlastních rukou a z nepříjemného prostředí se díky nové kamarádce vymaňuje. Z příběhu zarámovaného do smutku se tak rázem stává spíš psychologický thriller.
Podobně je na tom i Irina z Boy Parts spisovatelky Elizy Clark. Pracuje jako barmanka a po nocích fotí hororové akty mužů v erotických maskách a znepokojivých polohách. Občas u toho pije nebo bere drogy. A i když u čtenáře zřejmě vyvolá hlavně opovržení, něco se jí musí nechat. Je zajímavou postavou – a v kontextu ostatních literárních psychopatů taky jednou z mála žen.
Nálepka zjednodušení
O Sally Rooney se říká, že píše o mileniálech pro mileniály. Postavy ve všech jejích doposud vydaných románech mívají problém komunikovat, svěřovat se, navazovat vztahy, případně v nich zůstat. Tento rys zvláštní, ale zároveň romantické toxicity pak přilepila v roce 2022 marketingová oddělení i na obálku debutu Coco Mellors zvaného Kleopatra a Frankenstein.
Otázkou je, nakolik označení sad girl literature knihám prospívá. Její hlavní nevýhoda totiž spočívá v tom, že ačkoliv knihy úhledně třídí, jejich hrdinky zároveň zplošťuje. Pokud bychom název trendu přeložili do češtiny, získali bychom nejspíš slovní spojení „literatura smutných dívek“ – banální frázi, která vede ke zjednodušenému vnímání vystupujících žen a problémů, které řeší.
Hrdinky všech výše zmíněných románů jsou ovšem plnohodnotnými postavami. Mají své plány, přání a vášně a často v sobě nenosí jen chvilkovou špatnou náladu, ale vážnější psychické potíže. Stejně jako lidé, kteří jimi trpí, ani ony nejsou „pouze smutnými“. Kontext jejich problémů je mnohem širší.