Jsou smutné a neoblíbené. Vítejte ve světě hrdinek sad girl literature

Možná jste už něco podobného četli. Hlavní hrdinka si připadá ztracená, a zatímco se ve svých bolestech snaží zorientovat, bloumá ulicemi velkoměsta, snaží se najít vnitřní naplnění a typicky se při tom ocitá ve vztahu, který jí nevědomky ubližuje.

Sad girl literature, jak se literárnímu trendu přezdívá, pojednává o raněných ženách, jejichž příběhy jsou na angloamerickém knižním trhu čím dál populárnější. Jeho kořeny přitom sahají až do 60. let, kdy vyšel první a zároveň taky poslední román Pod skleněným zvonem americké básnířky Sylvie Plath.

Izolované od ostatních

Právě protagonistka románu Sylvie Plath Ester Greenwood se potýká s něčím, co o několik dekád později řeší i její nástupkyně: s psychickými problémy – v tomto konkrétním případě pak s depresí. Přestože je obklopená lidmi, cítí se neustále sama, přestože má na počátku příběhu zářivé vyhlídky, s nastupující nemocí jejich světlo postupně zhasíná.

Pod skleněným zvonem má téměř snovou atmosféru a sebeironický tón. Možná i proto k němu bývá přirovnáváno dílo Ottessy Moshfegh Můj odpočinkový rok. Jeho bezejmenná hrdinka se rovněž potýká s apatií vůči světu, řeší ji ale trochu netradičně. Rozhodne se totiž, že si nashromáždí ultumující léky a celý rok prospí.

Obraz, nebo odraz?

„Je to satira, ne realita,“ promlouvá ke svému čtenářstvu Ottessa Moshfegh v jednom z rozhovorů pro The Guardian. „Žijeme v době, kdy je všechno zkreslené, a nechci, aby se někdo kvůli mé knize předávkoval ambienem.“

Přiznává, že ji šokovalo, kolik lidí se s hrdinkou jejího románu dokázalo ztotožnit – a vyjádřit obdiv vůči plánu, který chystá. Jenže právě to je důvod, proč je sad girl lit vůbec trendem. Dá se do ní snadno vcítit. Kdo z nás si někdy nepřipadal osaměle? Komu z nás nedělá občas dobře, když ví, že tam někde v papírovém světě existuje někdo další, kdo zažívá podobný vnitřní chaos jako my?

To, co se Ottesse Moshfegh s jejím románem povedlo, byla nejen parodizace vysokého společenského statusu a krásy. Autorka zároveň odhalila, byť nechtěně, hlubší společenský problém. Lidí s depresí a jinými psychickými potížemi přibývá a mezi ženami je jich podle výzkumů dokonce dvakrát více než mezi muži.

Temné a nepředvídatelné

V sad girl literature ale nenajdeme pouze postavy, které spojuje smutek a odloučení. Postava Eileen jiného románu Ottessy Moshfegh nakonec bere svůj život do vlastních rukou a z nepříjemného prostředí se díky nové kamarádce vymaňuje. Z příběhu zarámovaného do smutku se tak rázem stává spíš psychologický thriller.

Podobně je na tom i Irina z Boy Parts spisovatelky Elizy Clark. Pracuje jako barmanka a po nocích fotí hororové akty mužů v erotických maskách a znepokojivých polohách. Občas u toho pije nebo bere drogy. A i když u čtenáře zřejmě vyvolá hlavně opovržení, něco se jí musí nechat. Je zajímavou postavou – a v kontextu ostatních literárních psychopatů taky jednou z mála žen.

Nálepka zjednodušení

O Sally Rooney se říká, že píše o mileniálech pro mileniály. Postavy ve všech jejích doposud vydaných románech mívají problém komunikovat, svěřovat se, navazovat vztahy, případně v nich zůstat. Tento rys zvláštní, ale zároveň romantické toxicity pak přilepila v roce 2022 marketingová oddělení i na obálku debutu Coco Mellors zvaného Kleopatra a Frankenstein.

Otázkou je, nakolik označení sad girl literature knihám prospívá. Její hlavní nevýhoda totiž spočívá v tom, že ačkoliv knihy úhledně třídí, jejich hrdinky zároveň zplošťuje. Pokud bychom název trendu přeložili do češtiny, získali bychom nejspíš slovní spojení „literatura smutných dívek“ – banální frázi, která vede ke zjednodušenému vnímání vystupujících žen a problémů, které řeší.

Hrdinky všech výše zmíněných románů jsou ovšem plnohodnotnými postavami. Mají své plány, přání a vášně a často v sobě nenosí jen chvilkovou špatnou náladu, ale vážnější psychické potíže. Stejně jako lidé, kteří jimi trpí, ani ony nejsou „pouze smutnými“. Kontext jejich problémů je mnohem širší.