Píseň L.: Nádherný příběh ze stínu lesa

Veronika Opatřilová okouzlila české čtenářstvo už v minulosti, především knihou Počkej na moře – nádherným románem o lásce, o křehkosti vztahů, o vnitřní síle a odhodlání, ani ta nám neušla a svoje dojmy ze čtení jsme pro vás sepsali. Její první kniha Ostrov žije je magičtějším příběhem o přírodě, o lásce a cestě k vlastní pravdě a vlastní identitě – ve všech třech dílech můžeme najít nitku, která je proplétá. Ostatně, k popisu knihy Píseň L. bychom mohli použít stejná slova.

Příběh Písně L. má dvě dějové linky, jednu z minulosti, druhou z přítomnosti. Střídají se po několika kapitolách a linka je vždycky precizně přetnuta tam, kde by se čtenář*ka chtěl*a nejvíc dozvědět, co se stalo dál. Linka z minulosti nás dovede do středověku, konkrétně do doby, kdy Anglii (d)obývali Normané, ale přesný letopočet nám autorka neprozradí. Sledujeme šlechtického sirotka Laurence, který žije se svým starším bratrem a jeho rodinou, který by v Laurencovi chtěl vidět svého budoucího pobočníka a platnou pravou ruku ve své družině. 

Laurenc ale nemůže být od této představy dál. Rád by bratrovi dělal radost, ale jeho srdce patří beze zbytku lesu. Celé dny by nejradši jezdil na koni a žil mezi konejšivými korunami stromů. Jedině tam se cítí klidný, svobodný, sám a sám sebou. Sám se cítí nejlépe ale jen do chvíle, než mu učaruje jeden pár šedých očí, pár šedých očí patřící chlapci z vesnice. A potom ještě jeden pár očí, obhroublejší, samotářský, nezávislý, uhrančivý, silný. Patřící shodou okolností taky muži. To, že muž cítí lásku (okouzlení, přitažlivost, cokoli z toho) k jinému muži, není v autorčiných knížkách kdovíjak pitváno, analyzováno nebo vysvětlováno. Taková láska patří do jejích příběhů naprosto přirozeně, přesně jako v životech skutečných lidí. A není překvapením, že v dobách feudální společnosti středověku stejnopohlavní páry nebyly přijímány tak jako jiné, což ostatně bohužel platí dodneška. Jinak je to ale prostě a jednoduše příběh o lásce. 

Což se dá říct i o druhé dějové lince, i když ne tak docela od začátku. Ta sleduje mladého novináře Vincenta, který jede do laponských lesů napsat knihu o spisovatelce, kterou roky obdivuje a která žije zdánlivě osamocený a podivínský život a nikoho k sobě nepouští. Dělí je víc než čtyřicet let, nekonečno zkušeností a velké počáteční nepochopení – proč Vincent mohl přijet? Proč by tu knihu měl napsat on? Proč mu nedovolí jejich rozhovory nahrávat nebo si alespoň dělat poznámky? Kdo Leila vůbec je? A co se mezi nimi vlastně děje?

Číst autorčiny knihy je prožitek, který se těžko přenáší. Pro mě je to zpomalení – děj plyne pomalu, pozvolna, s obrovským důrazem na prostředí, přírodu, ze které jsou postavy stvořeny, nežijí nečinně vedle ní. Příběh je vyprávěn citlivě, krásně, plně, nechcete, aby přestal. Při čtení ale zkuste knihu neporovnávat Počkej na moře – i když to může svádět! Je to opět kniha úplně jiná, svá, ale naprosto nádherná.