Dva životy: Příběh o předurčení, svobodě a lidech, kterým osud odhaluje nečekané cesty

Německý spisovatel Ewald Arenz není u nás žádným nováčkem, čtenáře si získal již prvním česky přeloženým románem Staré odrůdy o nepravděpodobném přátelství dvou žen, stejně tak ultimátní dávkou letní atmosféry zavřené v knize Velké léto a Láskou za mizerných dní ve zralém věku. Arenzova oblíbenost byla vidět i na letošním Světu knih, kde přednáškový stan praskal ve švech.

Román Dva životy se odehrává v roce 1971 a přenese nás na německý venkov, kde zrovna propuká jaro. Voní tu probouzející se příroda a čerstvá tráva, zurčí potok, les přináší úlevný stín od prvních slunečních paprsků a v dálce zní kukačka. Romantické prostředí kazí jen Robertiny myšlenky, která se do jihoněmeckého Salachu vrací po tříletém učení se na švadlenu v krejčovské dílně.

Sice by ráda zůstala ve městě a navrhovala vlastní šaty, hezčí než ty, které dostávaly v dílně za úkol, ale kdo by pomáhal na rodinném hospodářství? A kdo by ho pak po rodičích převzal? Navíc to tu miluje a fyzická práce v přírodě i samotná příroda jí ve městě chyběly. Roberta se po návratu vrhne po hlavě nejen do práce, ale bezhlavě se zamiluje do kamaráda z dětství Wilhelma.

Wilhelm je farářovic syn a v knize sledujeme i jeho matku Gertrud. Paní farářová ale na rozdíl od Roberty život na vesnici nemiluje, cítí se tam sama a nejraději by zmizela do světa, ale zůstává jen kvůli synovi.

Tady se nám příběh pomalu začíná komplikovat. Arenz se rozhodl nezůstat pouze u romantické linky vonící senem a čerstvě zoraným polem doplněné o vyrovnávání se se svým osudem a rodinnými kořeny, od kterých je nemožné se odtrhnout, ale zakomponoval do Dvou životů i další témata. Vyrovnávání se s německou minulostí skrz Robertina dědečka nebo odpírání vojenské služby, do toho další romantické linky vyplouvající na povrch, ale i špetka rodícího se feminismu. A nesmím také opomenout vesnickému prostředí vlastní sledování všech okolo, jestli sousedova tráva není zelenější a zda si spolu moc nepovídá někdo, kdo nemá.

První dvě třetiny knihy jsou velmi pomalé, spolu s Robertou se vydáváme na pole i na tajná dostaveníčka s Wilhelmem, cítila jsem z toho prázdninovou atmosféru, volnost a pomalé ubíhání času, i když už postavy slavily příchod nového roku. A někdy to bylo opravdu velmi pomalé, i když každodenní činnosti odehrávající se na velkém hospodářství by mohly být zajímavé, ale tady se staly pro čtenáře občas úmorné a Robertiny myšlenky škrobené.

Pak ale v knize i v životech Gertrud a Roberty nastane zlom, který změní od základu nejen jejich životy, ale i tempo knihy. Arenz se najednou rozjede, pustí se hned do několika zápletek, jejichž konce se mu ale podaří naštěstí najít a pospojovat, aniž by k tomu potřeboval dávku patosu. Ačkoliv závěr může být očekávaný, vůbec mi to nevadilo a závěr knihy jsem si i přes občasnou přehnanost a tlačení na pilu užila nejvíce. Arenz se opět ponořil do temných zákoutí lidské psychiky, traumatu i naděje, že nic není úplně ztraceno a ještě nás někde může čekat lepší život, ačkoliv už jsme chtěli všechno vzdát.