Zpívat Bříze

Květen 2022

Udělala jsem to znovu.

Každý rok se zapřísahám, že už do toho nepůjdu, a každý rok pak svůj slib poruším. Brno Writers Group opět vyhlásilo každoroční soutěž o nejlepší povídku v angličtině, letošním tématem je „Opening up“.

To je dobrý, to by šlo, snažím se sama sebe přesvědčit. Většinou je totiž třeba napsat příběh, který souvisí s Brnem. A já se opravdu snažím, ale psát o Brně mi prostě nejde a možná je to poznat. Nevyhrávám, neumisťuji se, nic. Někdy ani nedostanu zpětnou vazbu. Každý rok to samé. Každý rok do toho jdu vytrvale znovu a znovu. Letos ne. Letos nechci. Ale to téma. Přijde ke mně, právě když stojím u linky v kuchyni a připravuju si oběd.

Najednou to vidím, cítím.

Je tam starší žena na ostrově a někdo přijíždí. Muž, možná ještě chlapec. Ona nechce, aby přijel, proč s tím jen souhlasila. Kým je? Kým je ona a kým je on?

Narcisy. Jsou tam narcisy. A chladný jarní vánek a ten mladý muž právě přijíždí na motorovém člunu, ona na něj čeká u své chaty.

Opening up… opening up…

Nechávám vaření vařením a sedám si k počítači. Píšu rovnou anglicky, slova, co neznám, napíšu česky, je to chaos, jako pokaždé, když nepíšu ve svém rodném jazyce, ale něco na psaní v angličtině je osvobozující. Jako bych měla od textu mnohem větší odstup. I od sebe. Dokážu snáze vyjádřit nevyjádřitelné. Jako tehdy když jsem napsala celý román anglicky a pak si ho překládala zpátky do češtiny. Nedokázala jsem pak česky formulovat vcelku explicitní sexuální scény, bylo mi to prostě neskutečně trapné.

I teď píšu anglicky. Díky vzdálenosti mezi mnou a textem snáze nesklouzávám k patosu. Jednoduše proto, že neznám tolik anglických slovíček.

Tu povídku dokončím na první pokus, mám sice hlad a jídlo zůstává nedovařené, ale první náčrt povídky existuje a já už jsem zase porušila své předsevzetí. Znovu se zúčastním soutěže Brno Short Story Writing Contest. A vím, jak to dopadne. Zase nic nevyhraju a budu se litovat. Nu což.

Červen 2022

Kráčíme zrovna alejí staletých lip kousek od hradu Trosky. Zastavily jsme tady náhodně, protože alej vypadala lákavě a já jí procházím ve chvíli, kdy mi přijde e-mail od organizátora Brno Short Story Writing Contest, ve kterém mi oznamuje, že jsem vyhrála. Já, která se nikdy ani neumístila. Moje povídka The Bright Pale Yellow vyhrála!

Neříkám, že jsem to čekala. To ne. Ani trochu. Ale když ke mně příběh přijde tak, jak přišel tenhle, je to dotek magie. Je to jiné, než když se posadím před prázdnou stránku Wordu a snažím se „něco vymyslet“.

V jednu chvíli jsem ve své kuchyni a v další se ocitnu na ostrově.

Mám strach, protože někdo narušuje můj privátní prostor, moje zvyklosti, moje bariéry, které jsem si kolem sebe za celé ty roky postavila, a ten někdo ke mně kráčí ve žluté křiklavé pláštěnce a ten někdo je mladý, moc mladý a moc krásný na to, abych s ním mohla strávit celé léto na svém opuštěném ostrově, já, která jsem vyhnala svět, utekla před ním a on mě stejně dostihl. Stejně jsem neunikla. Stojí tady přímo přede mnou, s havraními vlasy, usmívá se a je tak bezprostřední, až se mi zatočí hlava. Jsem už starší, jsem o tolik starší než on. A stejně. Mám pocit, že proti němu nic nevím. Že to on, ne já, už všechno prožil. Vyzařuje z něj tolik bolesti.

The Bright Pale Yellow. Jako ta jeho pláštěnka. Moc výrazná. Jako on.

A je to tenhle příběh, příběh o osamocení, o lítosti, o setkání dvou odlišných lidí, o nešťastné lásce, o příliš velké snaze, o ostrově. Je to tenhle, se kterým konečně získám ocenění.

Srpen 2022

Edituju Píseň L. a nevím, co se sebou. Žádný další příběh nepřichází. Jsem v chatce bez elektřiny a bez vody, na okraji lesa pod Valečovskými světničkami. Magické místo opředené tajemstvím. Když skalní světničky procházím a představuju si jejich obyvatele, mám pocit, že kdybych byla někým jiným, musela bych o nich napsat. Tohle místo přímo prosí o příběh. Jenomže ne mě. Já tohle nedokážu. Nebo ne teď. Chtěla bych o nich napsat, ale necítím to.

A tak si zoufám.

Moje spřízněná duše si právě znovu čte vítěznou povídku a pak pronese, že si při čtení myslela, že ten příběh existuje jako kniha a ona se dozví víc. Co se stane dál? Jak to dopadne? Kdo vlastně jsou? Ten kluk, co přijel na ostrov z města, a ta starší žena, která ho na něm přivítala.

A já to ucítím.

Závan.

Touhu.

Šepot.

Tohle bude moje další kniha. Tohle je ten příběh, který hledám.

Bude o nich.

2023

Píšu si: Cesta lásky – od naděje přes zoufalství k vysvobození. Křehký vztah mezi dvěma zraněnými lidmi. Ona se stáhla do ústraní. Život nekončí, když je srdce zlomené, ani když je na svém konci.

Ale nějaký smysl je ještě daleko. V povídce mluví hrdinka sama k sobě, ke svému mladšímu já. Vyčítá jí (té předchozí verzi sama sebe) rozhodnutí opustit společnost a pak jen tak zmizet. Ztratit se. Zůstala jsem tu jen já, říká. Protože ta mladší verze jí samotné, ta, která ono rozhodnutí odjet na ostrov učinila, ta už je pryč. Změnila se.

A mladý muž, který přijede na ostrov, ten v ní probudí všechny ty pochyby, lítost nad tím vším, co nikdy neudělala.

Ale stačí to? Kdo je vůbec ON?

Říkám tomu HEARTSTORMING. Snažím se spojit indicie, ty tenké třpytivé odlesky jako pavučiny babího léta, co se vznášejí kolem, chytit jich co nejvíc, dát jim tvar, formu, smysl. Vytvořit z nich příběh, který chci vyprávět. Jenomže mi unikají. Není to tak snadné.

Tak prostě píšu. Dny, měsíce, roky. Příběh se několikrát promění, vyvine, změní, edituju, vydávám Píseň L., nemám dost času ani energie, pochybuju o nich. Pochybuju a bojím se kritiky, slyším ty hlasy čtenářů, slyším ty námitky, nechávám toho a pak se zase vracím.

Napíšu ten příběh. Dlužím mu to.

Ale jak se bude jmenovat?

Říjen 2024

V říjnu jedu na rezidenční pobyt do rakouské Kremže. Nikdy jsem o ní neslyšela, nevěděla jsem, že je to místo meruněk a vína. Netušila jsem, jak rudé jsou tam v říjnu vinice, jak třpytivý Dunaj, který proráží vlnitou krajinu jako had.

Vzala jsem si neplacené volno a mám několik týdnů jen pro sebe. Drahocenný, neskutečně vytoužený čas na psaní. Chodím do žlutooranžových vinic a pak píšu. Příběh o ženě, která si kdysi dobrovolně zvolila samotu, a o muži, který se ze všech sil snaží nezůstat sám, dostává konečně finální podobu. I když jsem u řeky, jsem i uprostřed moře. Letní bouře na papíru a podzimní deště za oknem.

Jen název pořád nepřichází.

A pak se v jedné knize dočtu, že pokud se potřebujeme svěřit, zbavit se něčeho, co nás tíží, nebo pokud chceme, aby se nám něco splnilo, měli bychom to říct bříze. A nejen říct. Bříza dává přednost zpěvu. Měli bychom jí to zazpívat.

Miluju skrytou sílu bříz, zdánlivou křehkost a něžnost, která nedává najevo, jak moc jsou houževnaté, kolik toho vydrží.

Všechno do sebe zapadne.

Po návratu z Kremže jdu do lesa. Vím, kam mířím. Když k břízám dojdu, něco šeptají. Hladím jejich hladké kmeny. Pak jednu obejmu, a i když zpívat neumím, stejně to zkusím. Zpívám bříze. O tom, co bolí. Co nikdy nebude a nikdy nebylo. O tom, co být nemělo, ale stalo se.

Zpívám bříze.

A vím, jak se příběh bude jmenovat.

Ukázka z knihy Zpívat Bříze

Mlha nepadla. Doveslovali jsme (já veslovala, on se líně vyvaloval na zádi) až na sousední neobydlený kousek pevniny; ani ostrov, ani moře, jen kamenitý nádor bezostyšně vyčnívající z vodní hladiny. Domov racků pokrytý jejich výkaly a peřím. Několik málo stromů a pár smutných, přesto velmi odhodlaných, keříků borůvek a vřesů. On k němu chtěl za každou cenu doplout.

„Racci si budou myslet, že se jim chystáme krást mláďata, napadnou nás, budou nám kálet na hlavu a vřískat, dokud nezískají pocit, že už nejsme nebezpeční. To chceš?“

Pokrčil rameny (jak moc jsem nesnášela to pokrčení ramen, ten frackovský nezájem a neochotu přiznat své skutečné emoce!) a řekl, že je to vzrušující tajemný ostrov uprostřed moře a byla by škoda na něj nevkročit. Řekl doslova: „Bude to dobrodružství.“

Dobrodružství!

„Kdo by měl čas na dobrodružství?“

„Mohla by padnout mlha.“

„Zůstali bychom na ostrově s racky.“

„Mohli bychom ztroskotat.“

„Nemělo by to žádný smysl.“

„Chci, abychom tam dojeli, copak jsme neveslovali celou dobu právě sem?“

Taková hloupost. Veslovali jsme jen tak. Bez cíle, jak se to na moři obvykle dělává. On trval na svém. Sevřel okraje loďky, otočil se, znovu loďku nebezpečně rozhoupal – neukázněně – a zadíval se zasněně k jeho břehu. „Jen na chvíli?“

Ten pohled. Jestlipak ho vrhal i na svou mandarinku. Toužebný a prosící. Jestlipak ona dokázala odolat?

Já na břeh nevstoupila. On ano. Procházel ten kus pevniny s nábožně rovným postojem, jako by byl prvním mužem na neobydleném území a možná měl tehdy pravdu, možná byl prvním člověkem (a jediným), jehož noha se dotkla tamější půdy. Racci nepřiletěli, ale všechno o jejich přítomnosti svědčilo. Vybělené kosti ryb schnuly na bíle flekatých kamenech, ostnaté a nepropustné šlahouny keřů, zápach slané vody. Objevil malé přílivové jezírko, bylo prý plné řas, oznámil mi po necelých dvaceti minutách, když se vrátil do lodi. I přesto, že tvrdil, že se nikdy nespálí, měl lehce zčervenalý obličej a oči mu jiskřily rozrušením.

„Můžeme?“ zeptala jsem se, ale nečekala jsem na odpověď a odrazila od břehu. Nepotřebovala jsem, aby mi pomáhal.