Ódinovo dítě je jako neobroušený diamant

Heleďte, mně je úplně jasné, že co se nakladatelství Host týče, nemusím se bát o kvalitu knížky. Vím, že obálka bude pěkná, překlad dobrý, příběh zajímavý. Jen jsem se prostě necítila na šest set stránek, fantasy a navíc fakt, že budu mít po přečtení téhle bichle před sebou ještě další dvě pokračování.

Nakonec mě to Ódinovo dítě ale samozřejmě taky zlákalo. Severskou fantasy jsem ještě nikdy nečetla – a co je severské, to je tak nějak samozřejmě dobré – a díky Světu knihy jsem tu knížku měla všude doslova pod nosem, všichni o tom básní, všichni to chtějí číst, všichni milují Siri Pettersen. No tak jsem teda taky podlehla. Podlehla jsem příběhu patnáctileté Hirky, která se narodila bez ocasu do světa, kde všichni mají dlouhý ocas jako normální součást těla. Je to asi tak divné jako by nám lidem chyběla třeba hlava. Pettersen vytvořila naprosto unikátní svět, Ymslandu, ve které žijí aetlingové slepě věřící v přítomnost Vidoucího, kde každý váš krok určují staré báje, pověsti a rodinné linie a kde se nikdy necítíte úplně bezpečně.

Ta kniha je samozřejmě dobrá od začátku. Je vám jasné, že to, co čtete, nemá v literárním světě zásadní obdoby. Je to takový neobroušený diamant – prvních zhruba osmdesát stránek jsem se ztrácela v záplavě jmen, rozmanité mytologie, hovorových výrazů, nečekaných zvratů. Bylo toho moc najednou, ale číst jsem nepřestala, protože jsem tušila, že se za tím skrývá něco víc. Jako když si vezmete neopracovaný diamant a vidíte, jak se třpytí a leskne a pableskuje, taky ho jen tak neodhodíte, něco vás k němu táhne. Přesně tak jsem to měla s Ódinovým dítětem.

Postupně se to vytříbí a všechno vám je jasnější. Všechny hovorové výrazy, jak fungují havraní kruhy a Síla. Je to všechno o zvyku. Mám velkou radost, že jsem po dlouhé době objevila knihu, ve které hlavní hrdinka není ufňukaná chudinka, co každých pět minut přemítá o svém obyčejném vzhledu a přitom jí všichni neobyčejní princové padají k nohám. Hirka je silná osobnost, které je od začátku jasné, že je výjimečná, je to vzteklá, tvrdohlavá a drzá osůbka a já si ji naprosto zamilovala. Jen doufám, že se v dalších dílech autorka nepustí do klišoidního milostného trojúhelníku a nepokazí mi tu iluzi, že všechny náctileté holky v knížkách nemusí být úplně pitomé.

Nejvíc ze všeho se mi zamlouval svět, který Pettersen vytvořila, ačkoliv nejsem zrovna náruživý čtenář fantasy. Do detailu vyvedený a perfektně promyšlený, temný, drsný a naturalistický a zároveň zvláštním způsobem poetický, snad díky těm pohádkovým bájím, legendám, pověrám a neutuchající víře všech aetlingů ve Vidoucího. Čtenář by se kolikrát až zasmál nad tou dětskou naivitou, s níž vzývají extra velkého havrana, ale když se nad tím zamyslíte, spousta situací v knize může být docela zajímavou metaforou k našemu reálnému světu. Včetně celého fungování Ymslandy, je tu velmi trefně znázorněno, jak funguje skutečná demokracie a pouze takzvaná demokracie, naoko, aby se neřeklo. Fantasy koneckonců asi vždycky nějak ukazuje skutečnou realitu, tady mi to ovšem přišlo obzvlášť výrazné.

Já k tomu prostě nemám žádné výhrady. Do Hirčina příběhu jsem se úplně ponořila a jediné, co mi na téhle knize fakt hodně vadilo, bylo to, že má taky konec. Trochu se bojím, aby další dvě pokračování měla pořád stejné grády, aby neztratila šťávu a všechno to drama a napětí z Ódinova dítěte, aby to nebylo jen zbytečné natahování závěru. Jsem ale hlavně příšerně zvědavá, jak to celé dopadne a protože pochybuju, že si s česko-norským slovníkem dokážu přeložit další díl Havraních kruhů tak skvěle jako Jitka Jindřišková, už bych fakt potřebovala, drahý Hoste, abyste vydali tu dvojku. Díky! 🙂