Tove Janssonová a fenomén z Muminího údolí

Kdo je Tove Janssonová? Narodila se ve Finsku v roce 1914 do umělecké rodiny, která patřila do švédsky mluvící menšiny. Její otec byl sochař a matka grafička a ilustrátorka. Janssonová a její bratři tak byli obklopeni uměním již od útlého dětství, mladší bratr Per Olof se stal fotografem a nejmladší bratr Lars ilustrátorem. Tove Janssonová své první kresby zveřejnila již v patnácti letech v satirickém časopisu Garm, do kterého později přispívala jako karikaturistka. Studovala na výtvarné akademii ve Stockholmu, na kreslířské škole finské Národní galerie v Helsinkách a v Paříži. Nebyla tak “jen” spisovatelkou, ale především malířkou a ilustrátorkou. Věnovala se také psaní textů a tvorbě komiksů.

Mumínek a spol.

Ve zmíněném časopisu Garm se v roce 1940 poprvé objevila postavička Mumínka a postupně i jeho maminky, tatínka a dalších obyvatel Muminího údolí. Postavičky čtenáře zaujaly tím, že se nejednalo o lidi ani o zvířátka, ale o něco mezi tím. V průběhu let získávaly jednotlivé postavy jedinečné vlastnosti, které nebyly vždy zrovna pozitivní. Někteří jsou sobečtí, líní, škodolibí, nebo neposlouchají, co jim ostatní říkají. To může být i důvod, proč vás Mumínek a spol. jako děti nezaujalo nebo jste z mumínků měli dokonce strach. U hatifnatů (jeden z druhů postav vyskytujících se v příbězích), kteří nemluví ani neslyší, vydávají elektrické výboje a jen hledí k obzoru, se není čemu divit.

I přes zmíněné negativní vlastnosti mají obyvatelé Muminího údolí i svou vlídnou tvář, ale stejně z příběhů nečekejte ponaučení. Postavy jsou bezstarostné, bezprostřední a mají rády dobrodružství, do kterých se bezhlavě vrhají. Nejsou tak připoutaní k materiálním věcem a jejich dům je zařízen skromně stejně jako bylo bydlení Tove Janssonové.

Za mumínky obdržela Janssonová mnoho ocenění – například v roce 1966 cenu Hanse Christiana Andersena, která je považována za nejprestižnější cenu mezinárodního ocenění pro autory (spisovatele a ilustrátory) působící v oblasti dětské literatury.

Knižní mumínci

První knížka s mumínky Cesta za tatínkem spatřila světlo světa v roce 1945. Po ní následovalo dalších sedm knih a sérii uzavřela kniha Pozdě v listopadu v roce 1970. Zmíněnou sérii jste možná vy nebo vaši rodiče četli jako malí, protože tři díly u nás vyšly již v 70. a 80. letech a celá série pak znovu vyšla v letech devadesátých a pak znovu po roce 2000. A pokud máte to štěstí, že některou z knih z tohoto období stále vlastníte, tak se můžete pyšnit unikátem. Nebo ji můžete snadno vydražit na internetu, protože některé díly, například Tatínek a moře, jsou nedostatkovým zbožím a jejich cena se může vyšplhat až k tisícům. Ano, mluvím z vlastní zkušenosti (a Pozdě v listopadu jsem sehnala díky Knihovrátku 😉

Pokud byste se rádi sami nebo se svými dětmi pustili do čtení, ale v domácí knihovně se nenachází a nechce se vám prohledávat internety, tak nemusíte smutnit. Argo se rozhodlo vydat knihy v revidovaném překladu, a tak se letos na jaře objevily Čarodějův klobouk a Čarovná zima.

Knihy pro nejmenší

Souběžně se sérií muminích knih začaly vycházet také obrázkové knihy pro malé děti, z nichž u nás vyšlo Jak to bylo dál? a Kdo utěší drobka? První zmíněná kniha byla poprvé vydána v roce 1952 a způsobila ve své době celkem poprask – Mumínek hledá ztracenou malou Miu a u toho prochází různě tvarovanými otvory přímo ve stránkách knihy. A navíc těmi průřezy můžeme spatřit něco nečekaného!

Komiksové stripy

V roce 1954 to mumínci dotáhli až do britských novin Evening News a komiksové stripy v nich vycházely až do roku 1975. Noviny za tu dobu stihly změnit název a nabídnout kreslené příběhy periodikům v dalších 40 zemích světa. Stripy tak v době největší popularity vycházely ve 120 různých novinách v celkovém nákladu 20 milionů výtisků denně! České noviny mezi nimi nebyly, a tak půlka těchto komiksů u nás vyšla v pětidílném souboru o několik desítek let později. A mnohé z nich už jsou samozřejmě také rozebrané.

Skalní fanoušci se však loni dočkali vydání sbírky Muminek omnibus I, který obsahuje všechny komiksy z pětidílné série. A co víc, ve stejném roce vyšlo i pokračování Muminek omnibus II, který obsahuje druhou a u nás dosud nevydanou polovinu komiksových stripů. Tu polovinu, kterou od roku 1960 již nekreslila Tove Janssonová, ale její bratr Lars Jansson. Janssonová už potřebovala od malých bílých trolů pauzu a také se věnovat dalším svým uměleckým projektům.

Komiksové stripy by neměly doma chybět žádnému milovníku komiksů ani mumínků, především těm dospělým. Obsahují plno odkazů na dění ve společnosti, jíž nastavují zrcadlo a u dětského čtenáře by se to nemuselo setkat s pochopením. Jeden příklad za všechny: Mumínkův tatínek nevěděl, že musí chodit do práce, dokud u nich nezazvonil zástupce Ligy pro uvědomělost a povinnost. Skutečnost, že dosud peníze nepotřeboval, nic neznamená, protože “jakmile nějaké vyděláte, budete je potřebovat!”. Brzké vstávání ale pro obyvatele Muminího údolí není, a tak se po tvrdé srážce s realitou zase rychle vrátili k zahálce.

Mumínek je in

Nejen Finsko je plné obchodů se suvenýry s Mumínkem a jeho kamarády. Můžeme tam narazit i na kavárny, v Tampere najdeme muminí muzeum a v Naantali celý zábavní park. V roce 1974 vznikla v Helsinkách opera Bláznivé léto podle stejnojmenné knihy. Podle mumínků vznikl i kreslený seriál nebo animovaný film a svou značku spojilo s mumínky mnoho světově známých značek od výrobců oblečení, přes doplňky do bytu po letadla aerolinky Finnair. Jako příklad z poslední doby, jejichž produkty jste si mohli koupit i u nás, můžu uvést Adidas, Reserved, Lindex nebo Stelton. A možná vás to překvapí, ale mumínci jsou velmi oblíbení i v Thajsku, Číně nebo Japonsku, kde je jediný muminí park mimo Finsko.

Nemáte ještě Tove Janssonové dost?

Tove Janssonové možná ještě ne, ale vsadím se, že Mumínků už plné zuby máte. Stejně tak jich možná měla dost i sama autorka, proto se věnovala i próze pro dospělé. V loňském roce (skoro to začíná vypadat, že od nikoho jiného nic nevyšlo) byly vydány dvě prózy v jedné knize Dcera sochaře, Fair Play. Povídky jsou plné autobiografických prvků a můžeme v nich nahlédnout do uměleckého prostředí. Témata, která autorku celý život zajímala, jako jsou láska k přírodě a cestování nebo samota, pak promítla do povídek Cestovat nalehko. Na Knihovrátku ještě můžete zkusit číhat na Knihu léta, do které zpracovala své vlastní vzpomínky na léta, která v dětství trávila na ostrůvku u finského pobřeží. V roce 2020 spatřil světlo světa finský biografický film Tove režisérky Zaidy Bergroth, na trailer se můžete mrknout tady.